On

~10~

"A jak jsme jí o tobě vyprávěl... no, tak ona si vzpoměla. Po roce... vzpoměla si na tebe."
"Proč jsi mi to neřekl?!" Vyjekl jsem.
"Tome... já vím že k ní pořád něco cítíš... Neřekl jsem ti to protože jsme tě nechtěl ztratit."
"Neztratil by jsi mě! Je přeci zadaná a miluju tě! Jak si můžeš vůbec něco takového myslet?!"
"Právě že už není..."
"Co není?"
"Zadaná! NENÍ ZADANÁ!" Vykřikl.
"A co je tady za problém?!"
"Jseš do ní pořád zamilovanej!"
"Ah... no."
"Nech toho... já to vím."
"Mám jí rád... ale-"
"Promiň."
"Co?" Nechápal jsem.
"Nechtěl jsem ti to nikdy říct. Nechtěl jsme aby jste se sešli."
"Proč?"
"Protože se s ten kluk rozešel a nemá jí kdo utěšit..." Řekl zoufalým hlasem.
"A ty si myslíš že mi padne kolem krku?"
"Vím to... chce se s tebou vidět. Přijela dokonce i do Londýna."

***

U Johanna jsem to už nevydržel, po několika minutách hádání se kvůli Zoë jsem se zbalil a šel jsem ven.

Přesněji jsem šel k Zoë domů.

Stál jsme před dveřmi asi pět mimut než jsem se odhodlal zazvonit. Byl jsem ještě trošku rozklepaný z toho jak jsme se hádal s Johannem.

Zazvonil jsem.

Dveře otevřela máma Zoë a hned po tom co to udělala si přikryla pusu rukou a nevěřícně na mě koukala.
"Co tady děláš?" Divila se.
"Přišel jsem za Zoë..."
"Ah... no, je u sebe v pokoji, říkala, že už nechce nikoho vidět."
"To mě mrzí... chtěl bych jí moc vidět."
"Ona tebe třeba možná taky, pojď dál."

Vstoupil jsem tedy dovnitř a posadil jsem se k nim do kuchyně. Paní Taylor mi připravila čaj a šla na chvíli za Zoë.

Když se vrátila posadila se ke mě ke stolu.
"Nevěří mi že jsi tady."
"Tak já za ní půjdu."
"Dobrá." Poplácala mě po zádech a já vyrazil po schodech do patra k pokoji kde je Zoë.

Ještě jsem si celý jejich dům pamatoval. Nic se nezměnilo.

"Můžu dál?" Zeptal jsem se když jsem došel k jejím dveřím.
"Tome?" Řekla tiše a pomalu otevřela dveře.