Koukat na Johanna jak se snaží dostat do plic čistý vzduch bylo k nezaplacení až do té doby než jsme to začal cítit taky.
"Sakra, tohle se mi povedlo až moc." Zvedl jsem se z postele a naklonil jsem se z okna vedle Johanna a ten si najednou stoupnl za mě a podíval se mi do trenek. "Co to děláš?" Vykřikl jsem leknutím.
"Příjde mi jako by ses posral ale nic tam nemáš." Natáhl gumu a praštil mě jí do zad.
"Debile." Strčil jsem do něj s úsměvem.
Když jsme konečně místnost vyvětrali sedli jsme si společně na zem.
"A co budeme dělat teď?" Zeptal jsem se.
"Rozhodně nebudeme pokračovat v tom co jsem dělali do teď." Zasmál se.
"No ale co chceš dělat?" Opakoval jsem.
"Mohli by jsme si dát něco k jídlu. Mám docela hlad."
"To já taky, co si dáme?" Ptal jsem se.
"Něco si uvaříme." Řekl a mrkl na mě.
Šli jsme společně do kuchyně a já se posadil na barovou židličku a čekal jsem co se bude dít dál. Johan otevřel ledničku a prohlédl si jí od vrchu až dolů.
"Nic tu není..." Špitl.
"Ale no tak, určitě tam něco bude." Nesouhlasil jsem s jeho oznámení a odstrčil jsme ho od ledničky. "Mmmm." Mumlal jsem si sám pro sebe "máme tu..."
"Co?" Ptal se.
"KEČUP!" Vykřikl jsem.
"To chceš jako jíst kečup, nebo co?"
"Máte nějaké těstoviny?"
"Ty máme vždycky..."
"No tak máne oběd." Usmál jsem se a položil jsem kečup na kuchyňskou linku.
Johan dal vařit těstoviny a já si mezitím četl složení toho kečupu.
"Co čteš?" Ptal se.
"Kečup..." zamumlal jsem.
"Proč?" Ptal se dál.
"Nudím se."
"Cože?! Ty že se nudíš?!" Zpozornil.
"Tak promiň, nemám co dělat."
"Co kdyby si dělal mě?" Řekl tak rychle a tiše, že jsem si nebyl jistý co opravdu řekl.
"Prosím?"
"No... nic nic." Mumlal a vrátil se k plotně.
"Né, prosím, řekni mi to. Špatně jsem ti asi rozuměl." Prosil jsme ho smutně.
"Nic důležitého to nebyla." Usmál se a zamíchal těstoviny v hrnci.
"Říkal jsi, něco o tom abych tě dělal..." Johan se zastavil a hned na to se pomalu otočil čelem ke mě.
"No říkal no."
"A co s tím." Kousl jsem se do rtu.
"Ty by jsi chtěl?" Zeptal se tiše a já jen bezslovně kývl, že klidně ano.
ČTEŠ
On
RomanceJá vlastně ani nevím proč tu jsem... nebo spíš čím jsem si zasloužil to že tu jsem. Jsem tu půl roku a už chci pryč. Necítím se tu dobře. Chybí mi rodina........
