On

~23~

Byl jsem strašně zmatený z toho všeho co se za posledních pár dní stalo. Pořád jsme nějak nemohl pochopit to co se stalo s Johannem. Změnil se v jednom malém okamžiku. Myslel jsem si že ta změna v milého a upřímného kluka bude jediná změna, ale to jsme si jen myslel. Nakonec jsem se poučil, že Johann vždy bude ten kokot, kterým byl už od začátku. Všechno to co se stalo o víkendu bylo nějak moc. To jak si mě Dan vzal domů... furt nedokážu pochopit proč. Je strašně moc hodnej. Nikdo na mě takhle hodný nikdy nebyl. Tedy... jen táta, ale tu už tu není. A nikdy už nebude. Je to sice více než rok co zemřel, ale i tak jsem vždy strašně smutný když si vzpomenu na to, jak mě učil bruslit a držet hokejku, na to jak mě bral na hokejové utkání, na to jak mě vzal na večeři po mém prvním zápase který jsem celý podělal. Koupil mi pizzu a velký zmrzlinový pohár a potom jsme si šli zahrát stolní fotbal. Pamatuji si to jakoby to bylo minulý týden.

Seděl jsme u Dana v pokoji a prohlížel jsme si ty dresy co měl na zdech a v tom Dan vešel dovnitř.
"Ty ještě nespíš?" Zeptal se.
"Jak vidíš tak ne."
"Co se děje?"
"Připomínáš mi mého tátu." Položil jsme se na záda a zadíval jsem se do stropu.
"Kde je vlastně tvůj táta?"
"Je mertvej."
"To je mi líto, promiň."
"Byl strašně hodnej a staral se o mě..."
"Určitě to byl skvělej člověk." Usmál se a posadil se na zem vedle postele.
"To ty seš taky... proto mi ho připomínáš.......... Proč se o mě takhle staráš?"
"Udělal si na mě dojem."
"Co?"
"Už v tom mekáči, přišel jsi mi strašně fajn. Líbil ses mi už od prvního pohledu." Zachychotal se jako malej kluk. "A hlavně jsem tě nechtěl nechat chodit po městě a spát venku."
"Ještě jendou děkuju."
"Já děkuju." Vstal, usmál se a políbil mě na čelo. "Půjdu si lehnout a ty by jsi už měl taky jít spát."

Když odešel za dveře slyšel jsem, že mu zvoní mobil. Stoupl jsme si ke dveřím a poslouchal jsem.
"Ahoj mami...... Mám se fajn, neboj....... Myslíš Toma?......... Jo jmenuje se Tom........ Tom, ne John...... Proč? No protože ho mám rád....... Já vím, já vím... ale je moc fajn....... šestnáct..... Ale mami! Je to přeci moje věc...... On není jako Tobias!...... Mám ho strašně rád!...... neříkám že ho mi- Možná jo, ale to je moje věc!...... hele mami, Tom vedle spí, nechci ho budit, takže jestli se chceš hádat tak to nech na jindy, čau."

Pomalu jsem otevřel dveře.
"Dane?" Pošeptal jsem.
"Tome, co potřebuješ?"
"S kým jsi to mluvil?"
"Ale... s mámou."
"Proč jsi křičel?"
"Kecala mi do života, co je s tím chlapem tak se chová jak blbka."
"A co říkala?"
"Ptala se na tebe."
"A co jsi řekl?"
"Říkala ať si s tebou nic nezačínám že jsi na mě moc mladej a že jsi stejně nevděčnej jako můj bejvalej.... A já jí řekl že je to moje věc."
"Aha."
"Běž už spát."
"Nemůžu usnout."
"Pak si k tobě lehnout a počkat až usneš?"
"Uhm..." Špitl jsem a společně jsme odešli k němu do pokoje.

Lehli jsme si do postele.
"Nechci už spát u tebe v posteli." Řekl jsem tiše. "Spaní na gauči ti nedělá dobře. Jsi vždycky strašně rozespalý a rozlámaný."
"Nechci aby jsi tam spal ty."
"Mě by to nevadilo." Mumlal jsem do peřiny.
"Zůstaneš tady." Otočil se ke mě zády a přestal odpovídat. Po chvilce dokonce usnul.