On

~22~

U Dana jsem strávil celý týden bez problémů...

Kéž by to bylo bez problémů i ve škole....

Pondělí:
Přišel jsem do třídy jako první a tak jsem byl v klidu a doufal jsem že Johann nedorazí. Bohužel.

Prošel kolem sundal židli ze stolu a posadil se vedle mě. Nepozdravil. Vlastně neřekl ani slovo.

První hodinu jsme spolu nepromluvili. O přestávce jsme zůstali oba dva sedět na místě, ale když jsem se odhodla na něj promluvit tak se zvedl a odešel za holkama ze třídy. Začal jim povídat o mě a o tom jak jsem ho podvedl. Nemohl jsem se nijak bránit. Neměl jsem k tomu co říct. Měl pravdu. Podvedl jsem ho. Všechno to byla moje vina, ale proč mi to udělal?

Holky kolem mě prošli. Schodili mi věci na zem a divně se na mě koukali. Smáli se... A pomlouvali.
"Proč jsi mu to udělal debile? Nezasloužíš si ho."

Úterý to samí... A až ve středu na mě promluvil. Nebo spíš já na něj.

"Nemůžeš říct těm tvejm blbkám ať už dají pokoj?"
"Ony mi aspoň rozumí."
"Já vím, ale není to jen moje vina."
"Chtěl jsme ti tu bolest vrátit a chtěl jsem si vyzkoušet to o co si mě málem obral."
"Tak to je fajn no."
"Neříkej že se ti to nelíbilo." Smál se.
"Brečel jsem kámo. JÁ JSEM BREČEL!" Vykřikl jsem.
"Nech toho. Chtěl si to taky."
"ALE NE PO TOM CO JSME SE ROZEŠLI!"
"Stejně za to všechno můžeš ty! Zlomil jsi mi srdce!"
"A PROTO JSI MĚ ZNÁSILNIL?!" Zakřičel jsme na něj a celá třída ztichla.
"Ty seš debil... já tě neznásilnil. Blbečku." Smál se.
"Aspoň nelži!"
"Hej lidi! On si myslí že jsem ho znásilnil. To že jsem gej neznamená že znásilňuji lidi."
"Chodili jsme spolu a pak ses semnou rozešel. PAK JSI TO UDĚLAL! Chtěl jsem si to s tebou jen vyříkat! A ty jsi mě pak opíchal a nechal bloudit v noci po městě!" Celá třída se začala smát.

Všichni byli zas na jeho straně. Úplně všichni. Bylo to jako dříve... Ale bez Zoë.

Všichni se kolem mě sběhli a začali se smát a ukazovat na mě. Zastávali se Johanna a jeden kluk na mě dokonce plivnul a to už jsem nevydržel. Zvedl jsem se ze židle, sbalil jsme všechny svoje věci a utekl jsem ze třídy. Utíkal jsme do šaten kde jsem se zůstal až do té doby než se v rozhlase ozvala výzva abych se okamžitě vrátil do třídy.

Nešel jsem rovnou do třídy ale vzal jsem to přes ředitelnu.
"Dobrý den... Tom Kendall. Volalali jste mě do třídy, ale mě je hrozně špatně."
"Opravdu? Nechceš si zajít na sesternu?"
"Prochladl jsem o víkendu. Mám asi chřipku. Skočím si k vlastnímu doktorovi."
"Dobře, jak myslíš. Zavolám do děcáku, aby si pro tebe přijeli."
"Já tam teď nebydlím." Podotkl jsem.
"Tak jakomu mám volat?  Tvé nové rodině? Proč nám neřekli že si tě někdo vzal?"
"Dovolili mi bydlet u kamaráda. Zavolejte jemu. Tady máte číslo."
"Dobrá." Sekretářka naťukáa číslo do mobilu a čekala až to zvedne.

"Ah, dobrý den, sekretářka ředilete školy do které chodí váš přítel Tomas Kendall........ Potřebuji aby jste si ho vyzvedl. Není mu dobře...... A nemáte někoho kdo by pro něj mohl dojet?........ Autobusem? To asi ne pane.......... Ok. Tak mi zavolejte hned jak přijede domů......... Děkuji. Nashle."

"Tak máš jet autobusem."

***

Dojel jsem tedy k Danovi domů autobusem. Po cestě jsem s ním asi tři minuty mluvil o tom v kolik příjde z práce a zjistil jsem, že příjde v půl čtvrtý.

Byl jsem teda celý zbytek dne sám doma. Polovinu toho času jsem strávil v postely a na mobilu a tu druhou zas u televize.

"Ahoj." Pozdravil když konečně dorazil domů. "Jak ti je?"
"Jsem znechucen." Oznámil jsem.
"Nemáš chuť k jídlu?"
"Znechucen Johannem."
"Takže ti je dobře."
"Říkám že jsem znechucen."
"Co se stalo?" Posadil se na gauč vedle mě.
"Je to zase jako dřív. Všechno se vrátilo do starých kolejí."
"Co se stalo?"
"Jak říkám, všechno je jako dřív. Johann je zase největší borec ve třídě."
"On je fakt úplně debilní." Položil ruku na mé ramena.
"To jo..."