Tam, kde nechci být

Prolog

Vzpomínám si na ten osudný okamžik jen matně, vidím pouze záblesky děje. Neklid v matčiných očích, dunivý dusot nohou vybíhajících schody, panický křik a výstřel.

Lidé, kteří zabili mou matku a zmocnili se mne se mi snažili namluvit všelijaké nesmysly, ale já vím své. Oni JSOU zlí. Vězní mě a dalších pět dětí v jejich světě, v jiné realitě, v jiné dimenzi.

Využívají nás, každý rok vrátí někoho do světa, ze kterého mě i ostatní ukradli. Myslíte, že nás tím tedy pouští na svobodu? To leda ve snu, protože pokud se nevrátíme s tělem, které jsme měli přinést, zabijí nás.

Nejde se jim schovat nebo utéci.
Kdokoli z Hnerrů, jak si říkají, vás okamžitě vypátrá a ZNIČÍ.

____________________________________

"Pětko! Tvůj výcvik končí. Zítra půjdeš do světa hloupých."
To byla přesně ta věta, které jsem se několik let obávala.

Takže je dobře, že teď nebyla adresovaná mě, ale pětce. Já jsem šestka... Což ale znamená, že půjdu hned až se vrátí Altaica (pětka). Teda jestli se vrátí.

Ale Altaica je silný kluk, a to i duševně, nějakou malou vraždičku určitě zvládne. Ach bože, ne! Takhle přemýšlet nesmím, vždyť se ze mě stává stejný zmetek jako jsou Hnerrové.

Zatím co jsem sváděla vnitřní boj sama se sebou, přišel ke dveřím mé cely Alta.
"A...a...ahoj" byl celý bledý a vypadal nezdravě. Dobře, zas až tak silný není, přiznala jsem si v duchu, když se pětka skácel na špinavou podlahu a zůstal tam ležet.

Pomohla jsem mu zpět na nohy a ukázala jsem na své lůžko. Alta sebou vděčně plácl na rozvrzanou matraci, ze které čouhalo jedno pérko.

"Já to nedokážu. Nemůžu a nechci nikomu brát život," zahuhlal do polštáře.
"Nic jiného ti nezbývá, pokud nechceš aby nějaký Hnerr sebral život tobě!"
No dobrá, možná jsem ho mohla utešit nějakými nepravdivými žvásty, ale to by mu v plnění úkolu moc nepomohlo, nemyslíte?

Na obrázku je jedna z mála hezkých vzpomínek z dětství šestky :)
Jinak doufám, že vás začátek nezastrašil, dál už to není takový horor jako teď :D