Tam, kde nechci být

Obyčejný den? + něco navíc!

Shairone
Ráno mě probudil nepříjemný tlak v břiše. Jak já to nesnáším, když potřebuji na záchod a musím vylézt z vyhřáté peřiny! Zamířila jsem do koupelny, kde jsem si rovnou opláchla obličej a vyčistila zuby.

V kuchyňce jsem si pak uvařila kakao (postup byl díky bohu na krabici) a namazala si rohlík jahodovou marmeládou. Je to tak nádherný pocit, nakoupit si, co se mi jen zlíbí - jak k jídlu, tak oblečení. Volnost je něco úžasného. U Hnerrů jsem šťastná nebyla ani náhodou, ale stejně jsem si doopravdy neuvědomovala, o co přicházím.

Mamka mi včera sdělila, že další den bude už od devíti v květinářství a mohu ji kdykoli přijít navštívit. Včera jsem jí ještě stihla vylíčit situaci, ve které se nacházím, než jsem se vydala do parku za Jaydenem.

Jayden... Uvědomila jsem si, že na sebe nemáme žádný kontakt. Netuším proč, ale v ten moment mnou projel mrazivý pocit. Existuje možnost, že už se nikdy neuvidíme?Tenkrát byl běhat... Třeba chodí pravidelně. Otřásla jsem se a snažila se na to nemyslet.

~°~

"Ahoj! Haló?" Vešla jsem do milého obchůdku s květinami a pátrala po mamce.
"Tady jsem!" ozvalo se odněkud ze zadní části květinářství.
Zamířila jsem oním směrem a mezi sytě zelenými listy palem jsem našla pootevřené dveře.
"Sázím nové kaktusy, tenhle druh je až z Mexika," usmála se na mě mamka s chaotickým drdolem tmavých vlasů na hlavě a s hlínou na obličeji.

"Chceš pomoct, mami?" Žena šťastně přikývla a tak jsem se pustila do práce. Byla to celkem zábava, ale když jsme skončily, nemohla jsem se zbavit dojmu, že mám hlínu snad i v ponožkách.

Celou dobu jsme se obě smály a nebo aspoň usmívaly, a tak mě dost zarazilo, když se mamce vytvořily na čele vrásky a koutky úst jí povadly, z ruky jí vyklouzla už prázdná konev a s rachotem dopadla na podlahu.
"Děje se něco?"
"My... My si tady sázíme kytky jako normální matka s dcerou a ty bys teď měla... Měla bys... Zabíjet? Shairone, musíme to vyřešit! Nemůžeme si hrát na šťastnou rodinku."
"Ale jak?" hlesla jsem.
"To nevím."

Jayden
"Tak co? Bylo něco? Nebo za to ani nestojí?" Jen jsem protočil oči v sloup, když jsem doposlechl, kvůli čemu mi Ryan volal. To však nemohl vidět a tak jsem odpověděl.

"Nebylo nic."
"Takže je hnusná jako stoletý šimpanz? Nebo je to vymatlaná krá-"
"Ne není hnusná. Je náhodou dost pěkná, jen je poněkud nesmělá. A tenhle slovníček laskavě používej někde jinde, ok?!"
Ticho na druhé straně naznačovalo, že Ryana můj výbuch dost zarazil. Popravdě mě taky, nechápu, co to do mě vjelo.
"Musím jít. Čau." Ani jsem nečekal na odpověď a mobil jsem típl.

Byl pomalu čas na oběd. Rozhodl jsem se dnes jen pro lehké jídlo, protože odpoledne půjdu běhat. Popadl jsem klíče, pěněženku, zamkl jsem svůj byt a vystřelil směrem k pekařství.

Měl jsem rád ten obchůdek, vůni pečiva i chuť mých oblíbených koláčů. Při otevření dveří se mi nad hlavou rozezněl zvoneček a splnil svou funkci upozornit na příchod zákazníka.

"Dobré poledne, mladý pane!"
ozvalo se od pultu. Stál tam majitel pekárny, postarší muž s huňatým knírem i obočím.
"Dobrý den, vzal bych si ten tvarohový koláč s malinami."
"Samozřejmě, tady to je." Muž mi podal papírový pytlík s koláčem a já jemu na oplátku pár mincí.

"Naschle! A přijde zas!"
Kráčel jsem ke dveřím, ale otočil jsem se, abych odpověděl.
"Samozře-" Nedopověděl jsem, protože do mě někdo vrazil.

"No to snad už nemyslíš vážně," rozesmál jsem se. K nasupení nebyl důvod, vrazil jsem totiž (nebo ona do mě, to je fuk) opět do té hnerrské vyslankyně. Je to tak komické, až by jeden myslel, ze to ta holka dělá schválně.

"Jé ahoj! A promiň..."
"Ne to ty promiň, nedíval jsem se před sebe."
Najednou nastalo ticho. Prodavač na nás pobaveně koukal a mi civěli na sebe. Zvláštní, tohle se mi většinou nestává. Vždy jsem nad věcí, mám určité "zbraně", kterými holky dostávám, ale tahle brunetka byla v něčem jiná... Kdybych já nebyl já, dalo by se říct, že mě dokáže přivést do rozpaků. Jenže já jsem já, takže nic takového není možno.

"Ehm... Tak jo, měj se Shairone, už musím jít," pousmál jsem se a vytratil se z pekařství, než stačila cokoli říct.

Čaute! Vím, že to dnes o ničem nebylo a tak jsem napsala něco navíc... Něco úplně jiného...

Uprostřed všeho a ničeho, uprostřed polí a luk, se rozkládal neveliký háj. Košaté koruny stromů skrývaly ve svém stínu hladinu jezírka odrážející těch pár slunečních paprsků, které se prodraly skrze zelené listí.

Stromy nad vodu skláněly své větve se zpívajícími ptáky, jako by se chtěly shlédnout v třpytivém zrcadle.
Ač se to nezdá, byl tu i člověk.

Malá dívenka s dlouhým blonďatým copem seděla na břehu a svým hlasem přizvukovala pěnkavám a slavíkům. Nohama pohupovala nad jezírkem a občas je ponořila do studené vody, aby se alespoň nějak schladila. Tento rok bylo obzvlášť teplé léto.

Z nebe na nás paprsky mává,
světlo a teplo všem tvorům dává.
Svitem zalévá lesy, pláně, města
zářící hvězda, měsíce nevěsta.

On pochmurnou náladu do ulic přináší ,
když se v kapkách vody k zemi snáší.
Mraky ztmavnou, obloha zčerná,
Země zdá se planeta nebarevná.

Když ti dva síly své spojí,
výsledku nikdo se nebojí.
Pohledy lidí přitahuje na sebe,
oblouk všebarevný zdobící nebe.

Slunce a déšť,
ti duhu tvoří,
myšlenky špatné,
v mysli hned zboří.

Dívka dozpívala a usmála se. Milovala tuto píseň nejen pro obsah, ale i proto, že ji ji naučila maminka. Maminka, která před rokem zemřela.

No takže tak :D Kdyby se tohle líbilo, můžu to zkusit v další kapitole Tam, kde nechci být dokončit, ale nehodlám to nějak moc rozvádět. A mimochodem: Moc děkuji za 400 reads! A kdo nečetl, podívejte se prosím na můj druhý příběh (není vůbec dlouhý), doufám, že se bude líbit! :)

PS: Vážně nemám básnického ducha, tak to moc neřešte.