Tam, kde nechci být

Láska existuje? Nesmí.

Shairone
Musím ho vidět. Potřebuji ho vidět! Seděla jsem na lavičce v parku, pozorovala kolemjdoucí a hledala tu jednu jedinou známou tvář.

Nemusela jsem čekat ani pět minut, když jsem hned za nějakou blonďatou maminkou tlačící kočarék rozpoznala světle hnědé rozčepýřené vlasy a podobně zbarvené oči.
Okamžitě jsem vyskočila na nohy, protože jsem chtěla Jaydenovi vše co nejrychleji říct.

"Jé ahoj! Co tady... Děje se něco?" Jay ještě popadal dech, ale už se stihl tvářit ustaraně místo znaveně z běhu.

"Mamka! Moje mamka!" Nechtěla jsem se přetvařovat, takže jsem si nechala slzy volně stékat po tvářích.
"Pojď sem a sedni si!" přikázal Jayden, opatrně mě podepřel a přivedl k lavičce.
"Nejsem na tom sice nejlíp, ale chodit ještě umím," pokusila jsem se vnést do situace trochu humoru. Bezúspěšně.

"Takže? Co se stalo?"
Na tuhle otázku jsem byla připravená a tak jsem Jayovi vylíčila jen mírně upravenou pravdu - že nevím... Nevím, kdo ji zabil.

Jayden
Celou dobu jsem byl zticha, poslouchal dívku, která seděla vedle mě na lavičce, a sváděl vnitřní boj sám se sebou. Měl jsem nutkání ji nějak utěšit - pohladit po vlasech, obejmout ji... Vůbec nevypadala jako vrah.

Tento pocit nakonec získal velení nad mým mozkem a ten zase kontrolu nad všemi mými pohyby. Takže já vlastně vůbec nemůžu za to, že jsem ji políbil.
Krátce a nesměle, ale přece. Přece jsem to udělal! Překvapeně se mi zadívala do očí, ale nic neříkala.

Já taky mlčel a přemýšlel. Onen zlomek vteřiny, kdy se naše rty setkaly, se mi vryl hluboko do srdce tak rychle, že jsem tomu nestačil zabránit.
Ne... Nemůžu milovat Hnerrku! Hnerrové jsou zlí, slizcí, proradní, krvelační, bezcitní... Ale vždyť ona je tak krásná! Vypadá mnohem spíš jako anděl.

Anděl z vrahů zrozený? Ale počkat, teď mi přece řekla, že jí někdo zabil matku, která pracovala v květinářství! Její matka nemohla být Hnerrka, takže můžu... Můžu to udělat znovu. A tak jsem ji zase políbil. Dlouze, láskyplně, bez předstírání - tak jak jsem ještě nikdy žádnou dívku nelíbal. Ona byla prostě... jiná?

NE. Sakra, doprdele, vážně líbám hnerrského vyslance?! Určitě s tou matkou lhala nebo je to jinak ale to, co dělám nemůže být dobře. Tedy to líbání by vlastně nevadilo - takhle si ji aspoň získám, špatně jsou jen mé city.

Je to hra, kde Shairone je figurka, kterou musím já jako hráč dostat do cíle - do budovy Společnosti - a přitom hrát podle pravidel!

"Eh... Shairone?"
"Ano?" usmála se pořád trochu rudá, jak od pláče, tak z rozpačitosti.
"Nezašla bys někam?"
"A kam?"

Tak. A jsem v háji. Nemůžu jí říct, že je to nějaká cukrárna, ty totiž většinou nemívají vrátného, střežený vchod a nevypadají jako vojenská základna z dvacáteho prvního století. A pak mě to napadlo.

"No... Můžu ti třeba ukázat, kde pracuji. Je to tam totiž nanejvýš zajímavé."

"Tak jo," souhlasila a po tváři se jí opět rozlil ten krásný andělský úsměv. Ne, ne, ne! Je to jen divadlo, hraje si na nevinnou.

"Tak jdem!" Uchopil jsem brunetku za ruku a s naprostým zmatkem v hlavě ji vedl do Společnosti.

Tak tady je slíbený díl. Snad se líbil a trochu zklidnil tu hrůzu z minulé kapitoly :D Moc děkuju za 0,5 K jste neuvěřitelní!