Tam, kde nechci být

Epilog

Vysoký černovlasý ale nevzhledný muž seděl za maličkým špinavým okénkem a pracoval. Alespoň on nazýval onu činnost prací.
Z chodby se najednou ozval dětský pláč a nabíral na síle. Za chvíli byl přímo ohlušující, ale muž jej okázale ignoroval a stále se skláněl nad velikým páchnoucím předmětem, který ležel na pracovní desce.

Bylo to tělo. Lidské tělo v rozkladu pocházející ze světa hloupých, jak by řekl člověk, jenž je právě pitval. Už po několik desítek let se on a jeho kumpáni pokoušeli o něco, k čemu potřebovali lidská těla a taky děti...

„Ty uřvaný fracku, zavři už hubu!" zaječej muž, když už nedokázal hluk dětského křiku vydržet. Pláč neustával. Černovlasá osoba zavřená v této temné místnosti zvedla oči od své práce a propalovala pohledem staré dveře, jako kdyby ten rámus vyluzovalo popraskané zdobené dřevo nebo snad klika z chladného kovu.

Muži se z hrdla vydralo téměř nelidské zachrčení a ruka s nožem putovala velkou rychlostí vpřed. Když se paže úplně napla, prsty pustily nůž. Ten se během svého letu otáčel a nakonec se na druhé straně místnosti zapíchl do dveří.

Muž se postupně uklidnil, rychlým krokem si přišel pro svůj pracovní nástroj, který vězel ve dřevě a s vypětím všech sil ho vytáhl. Když se však chtěl vrátit k nehybnému tělu, ozvalo se zaklepání. Ani si nevšiml, že dítě na chodbě už utichlo. A teď někdo klepal.

Byl to ten nevychový uječenec? Měl mu otevřít? Rozhodl se, že ano. Otočil velikým klíčem zastrčeným v zámku, který zareagoval tichým cvaknutím. Muž pootevřel dveře a okamžitě zjistil, že jeho „návštěva" není dítě, nýbrž dospělá žena.

„Trequine! Někdo... Nějaká skupina lidí," žena byla zadýchaná z běhu a mezi slovy dělala dlouhé pomlky využívané jako čas k nadechnutí, „se dostala nejen na tohle místo z jejich světa, ale přímo před naši bránu, která taky dlouho nevydrží! Jdou dovnitř! Trequine, jdou sem a je mezi nimi ta holka od nás. Ta, kterou jsme před pár dny poslali k hloupým!"

Muž zkoprněl. Všechny možné i nemožné svaly v těle se mu napjaly hrůzou.
„Nejsme na útok připraveni. Ale i tak: Ať se všichni Hnerrové připraví k bitvě."

„A pokročil jsi? Už víš jak je... Oživit?"

„Do toho ti nic není!" vyštěkl muž podrážděně, protože jeho pokusy o oživení těla se nijak výrazně neposunuly. Sám sobě nalhával, že je to jen proto, že potřeboval nové tělo, to nynější mu připadlo už příliš nefunkční.

„Běž už! A vydej rozkazy!" podrážděně rozkázal ženě a opět zalezl do své místnosti.

Zamkl. Otočil klíčem a doufal, že se k němu dobyvatelé nedostanu. Doufal, že přežije. Doufal, že mu bude odpuštěno, i přesto, co napáchal.
Doufal, i když věděl, že dnes pro něj není šťastný den. Dnes Hnerry čeká první i poslední prohra...

Tak, tohle je ale opravdu konec :D
Na fotce jsou vrhací nože (jen tak ze zajímavosti).
Musím vám hrozně moc poděkovat, nejvíce Denise_Caprisiva Dinca76 a sheep0face, ale taky všem ostatním - přes 710 přečtení? Jste vy vůbec normální? :D