Tam, kde nechci být

Že to ale trvalo!

Shairone
Seděla jsem v křesle neschopna žádného výraznějšího pohybu kvůli okovům připevněným na opěrkách.

„To je ale krása, že? A představ si, že pokud mi - tedy chci říct nám -, okamžitě vyklopíš, co Hnerrové dělají s těmi těly, nebudu nucen tohle všechno použít. Takže?!" Bailey se slizce uchechtl až mi (dnes už po několikáté) naskočila husí kůže.

"Ne-vím," vyhrkla jsem mezi nepravidelným dechem, který se ve mě motal a neznal interval mezi nádechem a výdechem.

„To jsi nám toho moc neřekla. Být tebou, radši bych to vyklopil ihned. Upřímně, ty kleště nejsou nic příjemného, holčičko."

„Já to opravdu nevím! Nevím nic! Hnerry nenávidím, nepatřím k nim!" ječela jsem a cítila jak mi se mi hrůza rozlévá každičkou částí těla.

"Popravdě už mě to přestává bavit..."
Blížil se a v ruce svíral onen mučící nástroj. Přerývaně jsem dýchala a cukala sebou ve snaze uvolnit ruce z pevného železa.

Jaké překvapení, že jsem s kovem ani nehla! Ne Shai, teď není čas na ironii nebo sarkasmus, teď musíš MYSLET!
Okřikla jsem v duchu sama sebe, ale ničemu to nepomohlo. Z mého hrdla se pomalu dostávaly jakési skřeky panického strachu, když mi nehet na malíčku sevřelo chladné železo kleští.

Bailey se mi ještě jednou výsměšně zadíval do očí, než... Ale ne, nebojte se.

Mohla bych teď popisovat hrůzostrašné mučení plné křiku a bolesti, ale naštěstí mu někdo zabránil.
„A dost! Tohle je příliš! Nebudu tady jako ostatní jen nečině přihlížet, jak se ze Společnosti, která chtěla lidi chránit, stává Společnost, která lidem ubližuje!" Od stolu se ozvalo souhlasné mumlání.

Ani jsem si nevšimla, kdy se k nám Jayden dostal, ale důležité bylo, že vytrhl tomu dědkovi kleště z ruky a bednu s „nářadím" odkopl na opačnou stranu místnisti. Ostatní muži si očividně uvědomili, na čí stranu by se měli přidat a pomohli Jaydenovi svázat Baileyho provazem, jenž bedna mimo jiné obsahovala.

Pořád totiž ten šílenec ječel, že to ze mě musí dostat. Že to tajemství musí zjistit. Dívka mezitím na svém mobilu našla telefonní číslo do psychiatrického ústavu.

„No konečně! Už jsem si vážně myslela, že toho cvoka necháš trhat mi nehty!" Srdeční rytmus se mi pomalu zklidňoval, když mě Jay vysvobozoval z okovů. Hned jak své dílo dokončil, přilétla mu pořádná facka.

„Jau! Vždyť jsem ti pomohl!"

Věděla jsem, že bude stačit jediný můj pohled. A opravdu.

„Omlouvám se, máš pravdu. Choval jsem se jako absolutní kretén. Můžeš mi to vůbec někdy prominout?"

„To teda choval! Uvidíme... A vy všichni poslouchejte," promluvila jsem ke všem shromážděným, „Z toho, co jsem pochytila vím, že bojujete proti Hnerrům. Já OPRAVDU netuším, k čemu jsou jim mrtví lidé. Nejsme jejich děti nebo tak něco, Hnerrové nás ukradli rodičům a vyhrožují nám smrtí, jestli nebudeme plnit jejich rozkaz. Budu vám nápomocná ve všem, co bude třeba k zlomení jejich sil. Chci osvododit zbytek děti a zabránit vraždám!"

Očividně na členy Společnosti můj proslov dost zapůsobil, ba i vyvolal natěšený rozruch. Dokonce se ani neptali jaké mám důkazy, že nelžu. Potřebovali totiž novou víru. Někoho nebo něco, cíl, za kterým půjdou.
A já se jim ho rozhodla dát.

Jayden
Shairone dokončila svůj monolog a já zůstal s otevřenou pusou na místě. Promlouvala jako nějaký zkušený vojevůdce, jenž potřebuje namotivovat svou armádu před bojem.

„Jsi skvělá! Všichni ti věří! Shai, ještě jednou se omlouvám. Já... Nechápu jak jsem mohl být takový pitomec! Tak zaslepený!" Byl jsem naštvaný sám na sebe a abych si ulevil, praštil jsem pěstí do zdi.

"Sakra!" Po dlani mi stékal pramínek krve směrem k loktu. Shairone mlčela a to ticho popíralo svou existenci tím, jak ohlušující se zdálo. Ohlušující ticho.

„Takový pitomec! Takový idiot! Takový blbec, který kvůli své slepotě promrhal to jediné dobré a krásné, co se mu nabídlo... Shairone, netvař se tak, já si vždycky přál říct to nějaké dívce upřímě. Ze srdce. Shai? Miluju tě."

Zlomil se mi hlas. Bál jsem se jí pohlédnout do očí po tom všem, co jsem udělal. Strach se ale vypařil, jakmile jsem zaslechl její smích. Ona se smála!

„Vy-vypadáš jak rajče!" vysoukala ze sebe mezi záchvaty smíchu.
Jaká ironie smát se po dnešním zážitků - má můj obdiv.

„To říká ta pravá! Jo a mimochodem: Já ti tady vyznám city a ty mi řekneš, že vypadám jako rajče?! To nemyslíš vážně!" Smích byl nakažlivý, ale když jsem ho od Shairone chytil, zvážněla. Že by byl ten smích byl spíš štafetový kolík?

„Tak Jayi, to bychom měli. Já vím, že mě miluješ a ty zase, že jsi rajče. Jo a chci ti prozradit tajemstí: Pokud mě nebudeš moc rozčilovat, mohla by ze mě někdy v budoucnosti být paní Rajčatová. Ale napřed bychom měli vyřešit jeden malý detail... Hnerry."