Tam, kde nechci být

Co to sakra?!

Shairone
„No ne. Tak to je opravdu...zajímavé,"
prohlásila jsem s povytaženým obočím, když jsem spatřila tu monstrózně velikou a zvláštní stavbu.

Jayden se jen zasmál (Kéž by mi bylo do smíchu jako jemu! Mé pocity jsou tak smíšené, že jsem se je rozhodla všechny bez vyjímky ignorovat a fungovat jako stroj.) a pokračoval v chůzi směrem ke vchodu.

Vlála jsem za ním jako praporek, když mě za ruku táhl k nějakému muži, jenž postával u brány. Pozdravili se a pokud se nemýlím, Jay mu věnoval významný pohled, přičemž kývl hlavou směrem ke mně.

Ten malý pohyb v mé mysli probudil podezdření, že je tohle psychiatrická léčebna a Jay mě sem zavedl kvůli tomu, jak jsem se složila při vyprávění o mé matce. O mé hodné matce, kterou... Ne, Shai! Nemysli na to! Napomenula jsem sama sebe a snažila se vytřást si z hlavy jak ten příšerný čin Hnerrů, tak psychiatrickou léčebnu.

„Co je to vlastně za práci? Jsi nějaký tajný agent od FBI, CIA nebo něco na ten styl?" Otázku jsem Jaydenovi položila poté, co jsem zahlédla už třetího muže v elegantním černém obleku.

"Ne, FBI a CIA jsou přece v Americe!"
Jejda, asi jsem zase usnula na nějaké hodině s Kedlubnou, kde se nám bezúspěšně snažila vtlouct do hlavy všechny detaily o světě hloupých.

„No jasně, ehm... A co že je to tedy za práci? Asi jsem tě nějak přeslechla."
Ironie v poslední větě byla naprosto jednoznačná. Zvedla jsem hlavu a chtěla se Jaydenovi podívat do očí, ale on můj pohled ignoroval. Tady se mi něco nezdá...Alespoň, že mi odpověděl.

„Jsme tady. Takže to konečně zjistíš."
Jeho hlas zněl nepatřičně, vůbec se mi tahle situace nezdála být v pořádku.
Jayden se ze všech sil opřel do mohutných dřevěných dveří a ty se pomalu se skřípěním otevřely. Naskytl se mi pohled na obrovský stůl, kolem kterého sedělo asi dvacet mužů, mezi nimiž jsem spatřila vmáčknutou jednu jedinou dívku přibližně v mém věku.

Všichni na nás mlčky zírali, nikdo se ani nehnul. Člověk by slyšel špendlík spadnout. Ticho najednou prolomil hlas postaršího muže, který se zvedl ze židle a šel nám vstříct.

„Drahý chlapče, to bych nečekal, že to tak rychle zvládneš. Gratuluji!“ usmál se úlisně a stočil pohled na mě.
„Tak tady tě máme! Ani nevíš, jakou mám radost, že tě vidím." Chraplavě a velice nepříjemně se uchechtl až mi naskočila husina.

Vyděšeně jsem pohlédla Jaydenovi do tváře, ale on jako kdyby zkameněl. Bez emocí zíral přímo před sebe, jako kdyby k němu nikdo nevysílal zoufalé pohledy, nešlapal mu na nohu a nešťouchal do něj loktem.

„C... Co to má znamenat?" vyhrkla jsem, když mi došlo, že se žádné pomoci od té skály po mém boku nedočkám.

„Ale no tak, zlatíčko, nemusíš si hrát na nevinnou. My víme, že to tajemství znáš. A kdybys chtěla vědět, proč tu jsi, tak tady máš vysvětlení: Abys nám to prozradila. Takže povídej!" Muž se dostal těsně ke mě a začal mi lézt do osobního prostoru a na nervy.

Co to má do háje znamenat?! O čem to ten pomatený dědek mluví?! A proč mě Jay ignoruje?! Otázky se mi hlavou míhaly jedna za druhou a myslím, že kdybych byla taková ta přecitlivělá hysterka v korzetu z devatenáctého století, v mdlobách bych teď sebou sekla na zem.

Naštěstí: já jsem já, takže jsem jen vykuleně zírala na dění kolem sebe, jako kdybych nebyla jeho středem.

„Tak řekni, něco!"přikázal mi ten psychopat. Jenže já naprosto netušila o čem mluví než...
„Proč to děláte? Na co Hnerrové chtějí mrvá těla?! Řekni mi to, je to v tvém vlastním zájmu!"

Počkat cože?! Jak ví o Hnerrech? Asi jsem trochu mimo mísu.
"Co jste zač?"
Odpovědět na otázku otázkou, to většina lidí fakt miluje... Očividně i tenhle týpek.

„Víš co? Od posledního hnerrského vyslance, který nám taky nic neprozradil, jsem vymyslel jistou... taktiku."

Po těchto slovech jsem necivěla vyjeveně jen já, ale i zbytek lidí. Dokonce i Jaydenovým obličejem problísklo něco jako strach?  Ale beztak jsem si to jen namlouvala.
Od stolu se ozvalo mrmlání a šepot, jak spolu o té novince muži a dívka diskutovali.

„A co to je, pane Bailey?" vyřkl nervózně  kdosi z osazenstva. Tohle se mi nelíbí. Tohle se mi ani trochu nelíbí! Ten dědek (tedy pardon, pan Bailey) mě popadl za zápěstí a ač jsem vzorovala ze všech sil, podařilo se mu dotáhnout mě k jakémusi celkem velikému předmětu zakrytému kusem látky.

Na přemýšlení, co pod tou plachtou je, jsem neměla čas, protože ji Bailey v okamžiku strhl. K mému překvapení tam stálo jen obyčejné křeslo... Ne, počkat, tohle není „jen" křeslo a už vůbec ne „obyčejné" křeslo. Na opěrkách a byly totiž připevněny okovy.

"Bude rozumnější sednout si tam dobrovolně," mrkl na mě muž s úsměvem ve tváři, jako kdyby mi právě oznamoval, že mi to dnes velice sluší.
Ohromeně a vyděšeně jsem těkala pohledem mezi křeslem a Baileym, dokud se ode dveří neozval hlas.
„Promiňte, pane, ale nemyslíte, že to už je trochu moc," Jayden se odmlčel a pohlédl svému nadřízenému do očí, „ehm, ne nic, omlouvám se."

"No to bych řekl! Nachvíli jsem se zalekl, že jsi se do ní opravdu zamiloval, Jaydene! A navíc se jí nic nestane  jest-" Nevydržela jsem to a skočila Baileymu do řeči:
„Jaydene, ty zrádče! Věřila jsem ti! Myslela jsem, že... Že..."
„Že co?!" Výsměch v hlase toho příšerného dědka, který mi zase připoměl jeho hrozivou existenci, by se dal krájet.

Nasupeně a zároveň zničeně jsem však hleděla na Jaydena, který se střetu s mýma očima všemožně vyhýbal. Jak mi to mohl udělat?! Všechno hrál, bylo to jen pitomé divadlo! Po tváři mi sklouzla slza. A další.

Nekonenečný příval slané vody z mých očí se ale spustil až když Bailey otevřel kufřík a já spatřila všechny kleště, nožíky, hřebíky a další ostré předměty. Blížil se ke mě a já pohlédla na Jaydena. A on... On se ke mě doslova otočil zády.

Ahojte! Takže jsem tady s poměrně dlouhou kapitolou jen z pohledu Shairone - chtěli byste další část (a možná jednu z posledních, to si ještě promyslím) z pohledu obou, jen Shai nebo jen Jaydena? :)