Tam, kde nechci být

Společnost

Obrázek jen pro pobavení :D (nesouvisí nijak s příběhem)

Jayden
Opět se koná porada Společnosti, už čtvrtá za tento týden.
Musím přiznat, že mě ta košile a nažehlené kalhoty začínají rozčilovat.

Nejhorší na tom ale je, jak nade mnou vždycky slintá Claudia a tvrdí, že vypadám "stjášně jostomile a sexy."

Nejradši bych o ni přerazil hrábě, ale bohužel ji potřebujeme, protože je hezká a dokáže sbalit hnerrské vyslance.

Když jsem vyhlédl z okna svého bytu, zjistil jsem, že bohové mají nejspíš depku a brečí a brečí a brečí...

Popadl jsem svůj nudný černý deštník a vydal jsem se na cestu.

Nešel jsem ani pět minut a byl jsem promočený na kost i přes to, že jsem měl deštník. Skvěle.

Konečně dorazil k budově. Vrátný Fred se jen zasmál, když mě spatřil, usrkl kafe ze svého nevkusného hrnku a pustil mě dovnitř.

"Ahoj Jaydie! Ale... vždyť jsi celý zmáčený!" Claudie. To nepotřebuje víc slov.

"Jo. Mě totiž tatínek nevozí každých pět metrů kamkoliv se mi zachce," zavrčel jsem a tím sem se jí zbavil. Prozatím.

Zamířil jsem do zasedací síně. "Dobré odpoledne!" pokusil jsem se přehlušit ryk v místnosti a usadil jsem se. Postarší, přísně vyhlížející muž v čele velkého stolu naopak povstal.

"Klid prosím! Vím, že se sem většině z vás nechtělo, ale je to důležité! Jak všichni víme, pan Cartner," při vyřčení mého jména na mě Bailey pohlédl, aby zkontroloval, jestli nespím,"dostal opět úkol. Mohl by nám říci jak zatím pokročil. Co zjistil o hnerrské vyslankyni. Pane Cartnere? Cartnere!"

"C...Co se děje?"

Po dlouhém Baileyho proslovu o mém chování, při kterém jsem málem znovu usnul, jsem se konečně dostal ke slovu.

Ostatní vypadali celkem udiveně, když se dozvěděli, že už jsem se s ní bavil a dnes máme schůzku v kavárně.

Jen Claudia se sarkasticky usmívala a tleskala mi. Ignoroval jsem ji.

"Říkal jsi v pět, Jaydene? To je totiž za deset minut, kdyby tě to zajímalo," mrkl na mě Thomas, jeden z nejmladších členů Společnosti.
Zděšeně jsem zkontrolval čas na mobilu a bohužel - Thomas mluvil pravdu.

V rychlosti jsem všem vysvětlil, že musím jít (Baileyho výraz byl k nezaplacení) a upaloval jsem k parku. Nesnáším formální oblečení, víte jak desně se v tom běhá?! Tepláky a tričko nade vše!

Už z dálky jsem viděl postavu, která neklidně přešlapoval mezi stromy a lavičkami v parku.
Přišel jsem až k ní a zjistil jsem, že i přes to, jak dlouho musela čekat, zářila jako sluníčko. Zvláštní.

"Ahoj," pozdravil jsem trochu nejistě, přece jen, zpoždění jedenáct minut není málo, "díky, že jsi počkala. Asi se mi rozbily hodiny."

Tmavovláska si dala ruce v bok a vypočítavě se usmála.
"Horší výmluvu jsem snad ještě neslyšela. Zapomněl jsi, že jo?
"Ne!" zkusil jsem se bránit, ale po pár minutách jsem zjistil, ze to nemá cenu.

Shairone (šestka)
Šli jsme nejméně čtvrť hodiny a musím přiznat, že už mě začaly přepadávat ty nejpodivnější myšlenky.
"Tady to je," zastavil mě konečně Jayden. Vešli jsme do malého domku, krčího se mezi dvěma vyššími a majestátnějšími budovami.

"Pojď za mnou, mají tu jeden úžasný kout," usmál se Jay a vedl mě hloub do útrob provoněné kavárny.

Zastavili jsme se až úplně vzadu a musela jsem dát svému společníkovi za pravdu. Kouzelné místečko.
V rohu stála "něco jako pohovka" s cizokrajnými vzory, na níž se povalovala spousta polštářu.
Byl tu také baldachýn, který poskytoval hostům soukromí -já jsem z něj byla trochu rozpačitá- a malý skleněný stolek.

Ještě jsem si ani nesedla (zato Jayden se hned rozplácl přes pohovku jako doma) a už k nám přicupitala postarší a trochu obtloustlá paní s milým úsměvem.

"Co si dáte, zlatíčka?"

Jay si objednal čokoládu se šlehačkou, skořicí, karamelem a lentilkami a přišla řada na mě. Nic jsem tady neznala a tak jsem se rozhodla dát si to stejné, co on.

Tázavě na mě pohlédl, ale když jsem se ptala, co s ním je, pouze se smál a tvrdil, že nic.

"Můžu se tě na něco zeptat?"
Přitakala jsem a Jayden pokračoval.
"Proč jsi dnes tak šťastná? Už od začátku naší schůzky úplně záříš!"
Po jeho slovech jsem zčervenala jako rajče.
"To je to vážně tak vidět?" zabrblala jsem nervózně.

"Jo. Takže proč?" Achjo, je neodbytný. I když vlastně nevím, proč mu to neříct.

"No...Právě jsem našla svou mamku."

Jayden očividně netušil, co odpovět a tak na chvíli zavládlo trapné ticho.
Bůh žehnej čokoládě, právě ta trapas přerušila.

"Tak tady jsou ty dvě čokolády. Dobrou chuť." Jak rychle se paní objevila, tak rychle i zmizela a my jsme zase osaměli. Naštěstí jsme ale našli téma k rozhovoru a bylo to až nečekaně fajn.

Ani jsme si nevšimli, kolik je hodin. Stará paní nám přišla oznámit, že v sedm, což znamená za pět minut, zavírá.

Jayden trval na tom, že když mě pozval, musí zaplatit i mou čokoládu a pak jsme odešli.

"Můžu tě doprovodit domů?" zeptal se usměvavý blonďák, který kráčel po mém boku.

"No já...Víš...Tak jo."

Při cestě jsme zase klábosili, ale prakticky ihned jsme byli na místě.

Z kapsy jsem vytáhla klíče a s domněnkou, že Jayden už šel pryč, jsem je zastrčila do zámku a otočila.
Najednou se něco jemného dotklo mé tváře. Polekaně jsem ucukla a spatřila jsem rty odtahující se pryč.

"Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Mimochodem... Bylo to s tebou super. Měj se Shairone."

Rozloučila jsem se tichým "Ahoj" a vešla jsem do domku. Co to ten debement udělal?! Ne debement ne, tak ti kluci v parku neříkali. Debil? Dement? No, myslím, že nadávání stejně přenechám odborníkům.

S příšerným chaosem v hlavě jsem zamířila do kuchyňky, připravit si nějaké jídlo.

Plán byl takový: najíst se, hodinku, možná dvě koukat do stropu a přemýšlet nad životem, využít sprchu a doufat, že mě nesežere nějaká příšera, co se zabydlela v odtokové rouře, vybalit si věci a nakonec se na kdoví čím prožrané matraci propadnout do spánku.

Dnes byla na mé poměry hodně dlouhá kapitola, gratuluji všem lidem, kteří se dostali až sem ! Takže nejspíš jen SheepOface :D Ještě, že tě mám! Prosím napište nějaký komentář nebo hvězdičkujte, ať vím, že mám psát dál!