Tam, kde nechci být

Dveře

Poslušně jsem cupitala za Kedlubnou. Netušila jsem, kam to jdeme, ale následovala jsem ji. Chodbou se ozýval jen klapot jejích podpadků, když promluvila.

"Nevrátí se."
"Co prosím?" Nechápala jsem o čem to mluví.
"Číslo pět přeci! Už tu měl být. Zítra ho najdeme a..." Přejela si rukou po krku a udělala pusou nechutný zvuk, skoro totožný s křupnutím zlomeného vazu. Pak se sýpavě rozchechtala.

Vyschlo mi v ústech a nebyla jsem schopna vydat jedinou hlásku. Takže Altaica to nezvládl... Už nikdy nespatřím jeho nádherně zelené oči jak se na mě usmívají. Je pryč a už nevrátí.

"Jsme tady." Kedlubna zastavila tak rychle, že jsem do ní málem vrazila, jak jsem nevnímala realitu, ale jen proudy svých myšlenek.
Byly před námi troje dveře.

"Tady?" ukázala jsem na jedny a podívala jsem se na Hnerrku.
Její reakce mě poněkud překvapila.
Se zvláštním výrazem ve tváři ke mně přistoupila o něco blíž a naklonila se nade mne.

"Tak to ani náhodou. Do těchto dveří nesmíš nikdy vstoupit! Nikdy, rozumíš?!"
Zaražně jsem přikývla a věnovala dveřím poslední pohled, než jsem vstoupila za Kedlubnou do těch nalevo.

Do nosu mě udeřil příšerný zápach. Rozhlédla jsem se po místnosti plné kouře, lidí, hluku a nádobí. Tohle byla neomylně kuchyň.

Znechuceně jsem nakrčila nos, když jsem spatřila jak se jedna z kuchařek snaží dostat z obrovského hrnce cosi tmavě hnědého, co nejvíc ze všeho připomínalo sliz.

"Dámy?! Máte tady výpomoc!" zahřměla Kedlubna, otočila se na podpadku a při odchodu pořádně práskla dveřmi, až ze stěny spadlo několik pávní.
Všechny tváře teď byly obráceny na mě.

"Tak fajn, pojď sem!" prolomila ticho jedna postarší kuchařka a mávnutím ruky mě přivolala k sobě. Zdráhavě jsem se k ní vydala a málem jsem zakopla o bednu zeleniny.
"No tak dávej trochu pozor! A hni sebou, nemám na tebe celý den!"

Když jsem se mezi tou spoustou nádobí, jídla a kdoví čeho ještě konečně dostala ke kuchařce, vrazila mi do ruky cibuli a ukázala na prkýnko a nůž.

Pak odešla seřvat nějakou mladou dívku, která tady očividně nepracovala dlouho a teď se snažila nabrat sůl druhým koncem lžíce.

Po cibuli, kterou jsem jakž takž dokázala nakrájet a pořádně mi z ní slzely oči, jsem dostala za úkol ještě umýt nějaké nádobí a pochytat pár myší. Pak jsem konečně byla propuštěna.

Ahojte všichni, děkuji za votes a komenty k minulým částem :) Co myslíte, že je za těmi dveřmi? :o ( tato informace vám bohužel zůstane nějaký čas skrytá ;) )