lev, medvěd, srdce, květina.. To všechno se dá vidět v mracích. Ráda sleduji mraky. A hele, támhle to je tužka. Z dívání na mraky mě vyrušil kamarádčin hlas.
,,Tenshi-chan, pojď mě vystřídat." řekla Natari.
Tahle moje kamarádka byla vyšší než já asi o půl hlavy, měla hnědé, velmi dlouhé vlasy a světle hnědé oči. Nakláněla se nade mnou a bránila mi ve výhledu na nebe. Koukala na mě celá udýchaná a doufala, že ji půjdu vystřídat. Neochotně jsem vstala z krásně měkkého trávníku a šla hrát. Obě hrajeme za křídlo v basketbalu, a tak se střídáme každých pět minut, aby si ta druhá odpočinula. Hřiště bylo velké 28m na délku a 15m na šířku. Koše byly vysoké 3m. Hřiště se nacházelo vedle nejluxusnějšího domu v Tokyu. Říká se se, že ten, kdo do toho domu vstoupí, tak ten z něj nevyjde. Jednou jsem zpozorovala děvče, co ta šla zazvonit, ani nevím proč, ale už jsem ji neviděla. Dům byl černo bílí a měl obrovskou zahradu. Někdy z ní slyším driblování. Aren mi nahrála a já střelila na koš. Dala jsem čistej a šlo se rozehrát. Aren je holka, kterou přímo nesnáším. Je strašně namyšlená. Má hnědé oči a vlasy sestřižené na mikádo, ale pořád je má delší než já. Mám hnědé vlasy a skoro černé oči. Jsem malá, ale i přes to hraji basketbal. A nakonec. Moje matka je vlkodlak, ale můj otec člověk. Normálně by se jim nemělo narodit dítě, ale stalo se. Jsem tedy poloviční vlkodlak. Jsem tedy schopna se přeměnit pouze do poloviční podoby, kdy mám pouze ocas a uši. To je o mě zatím vše.
,,O ne, Tenshi-chan, co jsi to udělala?!" řekl kdosi.
Přestala jsem na chvíli vnímat a až teď si všimla, co jsem udělala. Míč jsem přehodila přes koš a ten skončil na zahradě toho luxusního domu. Ach jo. Pápá můj milovaný míčku.
,,Jdeš tam." zašeptala mi do ucha Natari.
Jdu kam? Na smrt? Tak dik. Vzala jsem si svoje věci, narvala je do batohu a šla zazvonit. Chvíli se nic nedělo, a pak se otevřely dveře. Za nimi stál červeno vlasý kluk asi o půl hlavy vyšší.
,,Co chceš?" řekl tak nepříjemně.
,,Promiňte že obtěžuji, ale padl mi k vám na zahradu míč, mohla bych si ho prosím vzít?" zeptala jsem se slušně.
Chvíli přemýšlel a pak se usmál, ale tak nějak zlomyslně.
,,Pojď si pro něj." řekl.
A tak jsem šla. Dveře se za námi sami zavřeli. Asi nějaký mechanismus. Šla jsem za tím člověkem. Nešli jsme dlouho a mě se naskytl pohled na jeho krásnou zahradu.
,,Tak si ho najdi." řekl.
A to jsem ztratila všechny naděje. Ta zahrada byla obrovská a všude byly stromy. Musela bych na každý vylézt a prohledat ho. Kdy jsem se pořádně rozhlédla, všimla jsem si basketbalového hřiště. Takže jsem měla pravdu. No nic, vydala jsem se tedy do zahrady.
...
Ubyla už skoro hodina a já nemohla ten míč najít. Říkala jsem, že je to beznadějné. Posadila jsem se na zem. Ani nevím kde jsem a kam mám jít.
,,Vrrr."
Co to bylo? Jako by něco vrčelo. Začalo to sílit. Stoupnula jsem si. V nedalekém keři se cosi pohnulo a hned zaútočilo. Vyhla jsem se tomu stvoře.. vlkodlak?! Musel mě vycítit, ale jak se sem dostal? Ve chvíli jsem si vzpomněla na toho kluka. Ještě měl tesáky a na nich trošku krve. Proč mi to hned nedošlo? Ale tohle nebyl on. Tenhle měl modrý, tmavě modrý nádech. Bylo jich tu víc? Hmm jo. Cítila jsem to. Šest, ne sedm. Vlkodlak opět zaútočil, ale nestihla jsem zareagovat a on mě sejmul. Zakousl se mi do ramene. Ucítila jsem palčivou bolest a vykřikla.
