Celou cestu do Akashiho kadeřnictví bylo ticho. Nikdo z nás nemluvil. Neměli jsme si co říct. Když jsme zastavili, podivila jsem se. Na to, jak bylo jeho kadeřnictví malé tu bylo docela dost lidí. Prošli jsme celým sálem, kde se stříhalo a prošli do jakého si pokoje. Byla tu sedačka, televize a další jiné věci. Ale hlavně nepořádek. Posadil mě na sedačku a pustil mi televizi. Hodil po mě ovladač a odešel. Uslyšela jsem, jak se Akashi bavil se svýma kamarádama a.. směje se? Nikdy jsem ho neslyšela se smát. No ne takhle, no, šťastně. Celý den jsem tedy proseděla u televize a s odbíjením sedmé Akashi za mnou přišel a vypnul mi televizi. Naznačil mi ať vstanu a jdu k autu. Už jsem se těšila domů. Akashi po chvíli přišel, nasedl za mnou a vyjeli jsme. Udivila jsem se, když jsme zastavili před úplně jinou budovou než je náš dům.
,,Kde to jsme?" zeptala jsem se.
,,Jezdím jsem na hodiny. Vystup, půjdeš se mnou."
Vystoupili jsme. Akashi si něco vytáhl z kufru auta.
,,Housle?" nereagoval na mou poznámku a šel dál.
...
Zvuk houslí jsem vždycky milovala. Akashi hrál ale jinak, než jsem znala. Jako by do toho dával celé své já. Ťukala jsem si prstem do židle, podle rytmu hudby. Zkoušela jsem si jen tak imaginárně zahrát pár not, které jsem si zapamatovala. Najednou si mě Akashi všimnul. Přišel ke mě.
,,Umíš hrát?" zeptal se.
Jen jsem kývla. Najednou mi housle podal a naznačil mi, ať na ně taky zahraju. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale nakonec jsem přeci jen zahrála. Byla to moje nejoblíbenější písnička, kterou jsem schopná na housle zahrát. Hned po tom, co jsem dohrála, mi dokonce Akashi řekl, že vůbec nehraju špatně. Vzal si ode mě housle a naklonil se nade mne.
,,Hned jak přijedem, tak půjdeš se mnou." no znělo to spíš jako rozkaz.
...
Zaparkovaly jsme vedle Aomineho auta. Vystoupila jsem a rychle zamířila pryč, abych nemusela mluvit s Akashim. Už jsem byla ve svém pokoji, když v tom mě Akashi vzal za zápěstí a odtáhl k sobě do pokoje. Hodil mě na postel a zamknul dveře.
,,Něco jsem ti snad řekl ne?" řekl klidně, ale po téhle větě už řval.
,,Neřekl jsem náhodou, že z nich nebudeš pít?!"
Chtěla jsem vstát, ale Akashi mi v tom zabránil. Ucítila jsem jeho dech na mém krku a pak uslyšela:
,,Za to zaplatíš." řekl.
Hned na to jsem ucítila strašnou bolest v rameni, které mi kdysi poranil Aomine. Zařvala jsem, když mi z ramene vyrval kus ramene a následně další. Někdo začal mlátit ne dveře.
,,Akashi odemči. Dělej. Jinak je vyrazíme."
Kurva co řešíte, vyražte je hned ne?!! Kvůli silné bolesti jsem ani nemohla rozeznat hlas toho, co vyřvává za dveřmi, ale asi to bude Kagami nebo Aomine. Přestal s krmením a přeběhl k oknu. Ve chvíli, kdy vyrazili dveře, Akashi zmizel v temné noci. Hned na to jsem ztratila vědomí.
...
Uslyšela jsem jakési hlasy a otevřela oči. Ležela jsem na posteli ve svém pokoji. Chtěla jsem vstát a ucítila jsem bolest ve svém rameni. Takže to nebyl sen. Rameno jsem teď měla obvázané. Vyšla jsem z pokoje a sešla schody do obyváku. Byli tu všichni, až na Akashiho a živě debatovali. Když jsi mě všimli, ztichli. Aomine mi naznačil, ať si jdu za ním sednout.
,,Aomine?" zeptala jsem se.
,,No?"
,,Co se s Akashim stalo?"
Chvíli bylo ticho a pak, když to všichni lehkým kývnutím hlavy potvrdili, Aomine spustil:
,,Víš, když vlkodlak není očištěn, tak jakoby zdivočí. Nevíme jak to vrátit zpět. Ale jedno víme. Půjde po tobě."
Najednou se všichni usmáli a řekli:
,,Neboj se, mi tě ochráníme!"
Tahle knížka bude mít pokračování pod názvem ,,Jako kořist."
