Snažila jsem se co nejrychleji vzpomenout, co mě máma učila. Vlkodlak mi vytrhl kus masa z ramene a chystal se na další. Ve chvíli mě něco napadlo. Natáhla jsem se a kousnula ho do bodu A. (Bod A je na krku, bod B na zápěstí, bod C na břichu a bod D na vnitřní straně stehna. Každá rána do jednoho ze čtyř bodů mění vlkodlaka do podoby č.2, kdy má pouze ocásek a ouška.) Začal nabírat podobu č.2. Kopnula jsem ho do břicha, svalil se na zem a já začala utíkat. Bylo mi jasné, že mám jen malou šanci utéct. Tedy pokud nenaberu podobu č.2, to bych mu možná i utekla. Najednou jsem se ocitla na basketbalovém hřišti, kterého jsem si už předtím všimla. Neměla jsem šanci utéct. Teď už ne. Přede mnou, za mnou, vedle mě. Byli všude. Kruci. Co teď? Všimla jsem si vlkodlaka, kterého jsem předtím kousnula. Teď byl v podobě č.2 a nemohl se vrátit zpět do podoby č.3, protože tyhle body na těle to znemožňují, pokud je někdo zraní. Podíval se na mě a tím upoutal mou pozornost. Ze zadu na mě najednou zaútočil vlkodlak s fialovým nádechem. Vyhla jsem s emu a odkopla ho stranou. Zakňučel.
,,Zlobíš, dostaneš proto trest." uslyšela jsem kohosi říkat za mnou.
Trest? Jaký trest? Co tím myslí. Auu. Aha. Palčivá bolest v druhém rameni mi odpověděla docela rychle. Byl to jakýsi hmat a tím pádem jsem zanedlouho ztratila vědomí.
...
Vzbudila jsem se v bolestech. Otevřela jsem oči a zjistila, že mi zkrvavělé rameno někdo obvázal. Klekla jsem si.
,,Už jsi vzhůru? To je načase ti říct, co s tebou bude."
Otočila jsem se za hlasem. Spatřila jsem tu sedět sedm vlkodlaků mužského pohlaví. Nacházeli jsme se v docela moderním obyváku zařízeném v moderním stylu.
,,Budeš nám pomáhat a poslouchat. Každý večer ti za to potom udělíme trest nebo odměnu. Udělí ti ji někdo z nás a aby jsi to neměla tak jednoduché, nebudeš vědět kdo." řekl mi ten červenovlasý, co mě vedl na zahradu.
Hned na to mě někdo chytil za zápěstí a vedl kamsi pryč. Ten někdo měl blond vlasy a byl vysoký. Otevřel jakési dveře a přímo mě hodil do místnosti. Bylo tu futon a deka. Nejspíš můj pokoj. Že se tím vůbec obtěžovaly. Sedla jsem si a opřela se o zeď. Netrvalo dlouho, než mě únava donutila usnout.
...
Vzbudila jsem se s pocitem, že mě někdo sleduje. A taky tomu tak bylo. Ten červenovlasej stál přede mnou a nedíval se zrovna mile.
,,Budeš vstávat dřív aby jsi stíhala nachystat maso. První zádrhel." řekl a odešel.
Převlékla jsem se do oblečení co jsem měla v batohu. Ani si nepamatuji, že jsem ho sem nesla. Když jsem vyšla z pokoje, ucítila jsem krev a zakručelo mi v břiše. Sešla jsem do obýváku, ale nikdo tu nebyl. Šla jsem tedy dál a našla kuchyň. Ani v ní nikdo nebyl. Uslyšela jsem někoho driblovat a šla ven na zahradu k basketbalovému hřišti. Byl tu ten, co mě ráno tak nepříjemně sledoval.
,,Kde jsou ostatní?" zeptala jsem se ho.
,,Spí. V noci jsme byly na lovu. Postupně však budou odjíždět do práce." řekl nepříjemně a dál se věnoval hře.
Všimla jsem si desek na stolku nedaleko hřiště a šla tam. Vzala jsem desky a zjistila, že je na nich výpis kdo, kde a kdy pracuje:
10:00-7:00 Aomine Daiki- policie, Kagami Taiga- hasič
8:00-2:00 Kuroko Tetsuya- školka, Midorima Shintaro- učitel
9:00-9:00 Murasakibara Atsushi- kuchař
různě Akashi Seijuro- kadeřník, Kise Ryota- model
Koukla jsem na mobil. Bylo za pět osm. To bych mohla stihnout zjistit, kdo je Midorima a Kuroko.
,,Nepotřebuješ něco?" zeptala jsem se ještě než jsem odešla.
Naznačil mi že ne a já tak mohla zaběhnout k hlavním dveřím. Těsně před nimi jsem do někoho vrazila.
,,Gomenasai." řekla jsem.
,,Kuroko dělej, přijdeme pozdě." zařval na někoho kdosi.
,,Už jdu." ozval se ten přede mnou.
Zabouchnuli se dveře a byly pryč. Teď mi to došlo. Hned jsem si napsala na kousek papíru: Kuroko- S modrá, Midorima- zelená.
