Murasakibara- fialová
Kagami- T červená
Aomine- T modrá
Kdo z těch zbylých je Akashi a kdo Kise? Blížil se večer a já měla dostat trest. To proto, že jsem se s Aominem celý den hádala, rozbila jsem 2 sklenky a ráno málem srazila Kuroka. Bylo to očividné. Za pět deset už všichni seděly v obyváku a čekaly na toho červenovlasýho. Přesně s odbíjením desáté hodiny přišel, sedl si a začal:
,,Víš jak se jmenujeme nebo ti to musím říct?"
Už jsem se chtěla zeptat na něj, ale pak mi došlo, že Kise je ten blonďák, co mě vedl do toho pokoje. Je docela slavný jako model. Že mi to nedošlo dřív. Jen jsem kývla na znamení, že jejich jména znám. Ve chvíli mi došlo? Co jsou ty jejich tresty a odměny? Ve chvíli jsem ucítila silnou bolest v rameni.
...
Ode dne, kdy jsem dostala první trest, uběhl už měsíc. Za tu dobu jsem nedostala jedinou odměnu. Dnes jsem dostala trest, který mi udělil Kuroko. Poté jsem ucítila bolest v levém boku, ale nic už jsem neřešila. Neztrácím vědomí z nedostatku krve ani skoro necítím jejich tresty. Vešla jsem do pokoje, hodila na sebe pižamo a šla spát. Za odměnu ale dostávám nábytek, takže moc nechápu ty jejich tresty a odměny. Hned co jsem si lehla jsem zase hned vstala. Potřeboval jsem čůrat. Uslyšela jsem hlasy a připlížela se ke schodům. Uslyšela jsem Akashiho, jak říká, že Aomine zítra dává trest. Jako by to bylo očividné. Tss. Šla jsem se tedy vyčůrat. Doběhla jsem do pokoje a hned, co jsem si lehla, jsem také usnula.
...
Už ráno jsem byla Aominemu po ruce a celý den mu pomáhala. Blížila se hodina pravdy a já myslela, že umřu. Byla jsem tak unavená.
,,Odměna." řekl nepříjemně Aomine.
Byla jsem tak ráda. Konečně jeden den bez trestu. Ale nebylo to spravedlivé. Ach jo.
,,Chci trest." řekla jsem.
,,Cože?" podivily se tomu.
,,Nechci odměnu,ale trest." odpověděla jsem.
,,Proč? Sis na ně nějak zvykla."
,,Když jsem šla v noci na záchod, uslyšela jsem kousek vašeho rozhovoru, takže jsem to věděla."
,,Poprvé, co se někdo přiznal. Za čtvrt hodiny tě chci vidět nachystanou dole. Vem si něco na sport." řekl Aomine.
Tázavě jsem se na něj podívala. Po tom, co jsem za sebou zavřela dveře pokoje, vydechla jsem si. Oblékla jsem se do černého trička a modrých kraťasů. Netrvalo mi to ani pět minut, a tak jsem si cestu dolů všelijak prodlužovala. Když jsem došla dolů, nikdo tu nebyl. Ucítila jsem pohyb a pak něčí dotek na mém zápěstí. Aomine. Měl s sebou i basketbalový míč. Na hřiště svítily dvě lampy. Aomine mi nahrál a naznačil, ať vystřelím. Dala jsem čistej. Hned na to mi nahrál znovu. Tentokrát jsem měla jít přes jeho obranu. Vystřelila jsem, ale míč se odrazil o obruč, a tak jsem Aomineho oběhla a míč hodila znovu. Trefa. Když jsem se ale chtěla pohnout, nešlo to. Když mě Aomine vzal za zápěstí, najednou jsem se hnula. Odvedl mě k lavičce.
,,Jak dlouho už jsi neměla krev? A nedělej hloupou. Všichni ví, že jsi vlkodlak." řekl.
,,Jsem pouze polovlkodlak." odsekla jsem.
,,A ta krev?"
,,Už od té doby co jsem tu."
Podíval se na mě tak udiveně. Přehodil nohy přes lavičku a stoupnul si, takže teď stál přímo za mnou. Dlouho to ale takhle nezůstalo. Sednul si za mě a já zrudnula ještě víc, když mě k tomu i obejmul.
,,Aomine, co to děláš?
Olíznul mi ucho.
,,Jsi tak sladká, až mám na tebe chuť. Ale dnes máš dostat odměnu ty." zašeptal mi do ucha.
Otočil si mě k sobě. V té chvíli jsem se cítila tak malá a slabá. Sundal si tričko a vzal moji hlavu do náruče a moje ústa nastavil ke svému krku.
,,Co to.." nedořekla jsem.
,,Dlouho jsi neměla krev, tak si vem." řekl.
Zavrtěla jsem hlavou na znamení, že nechci, ale on mě k tomu pořád nutil. Nakonec jsem přece jen zatoužila po jeho krvi.
