You Changed

6.

Procházeli jsme nějakou uličkou, ani jeden jsme neměli potuchy kde jsme, ale bylo nám to jedno. Romatická procházka Paříží ruku v ruce s tím koho miluješ. Není nic lepšího. 

"Nemáš chuť na něco svěžího?" Napadlo mě po pár minutách chůze na slunci. Justin na mě otočil havu, ale nevím kam se díval pře jeho brýle. 

"Jasně. Starbucks?" Usmál se a já myslela že s sebou v tu chvíli třísknu o zem, protože jeho úsměv v kombinaci s tím co měl na sobě byl vážně vražedný. Mám štěstí, že ho mám a do teď nechápu co mi trvalo tak dlouho. Vlastně nám.

"Jasně." Přikývla jsem a už jsem věděla, že si dám svoje oblíbené karamelové frapuccino. "Jenom škoda, že nevím kde jsme, natož aby jsem věděla kde je Starbucks." Zasmála jsem se když mi došlo, že jsme v nějaké uličce mezi domy. Vypadalo to tu, ale romanticky takže jsem si nestěžovala, ale vážně jsem už měla chuť na starbucks. 

"Ale zlato. Máš tu mě. Jsem chodící GPS." Řekl povýšeně Justin. Samozřejmě to bral s humorem. 

"Jo. Tak to se ze Starbucks i s tím, že se někdy dostaneme zpět na hotel můžu rozloučit, co?"  Zažertovala jsem, ale zachovala si kamennou tvář. Justin se na mě podíval až vraždeným pohledem a vypadal, že by mě nejradči zase zlechtal. Proto jsem rychle začala utíkat s hlasitým smíchem. Justin se vydal hned za mnou. Snažil se mě chytit,ale já byla rychlejší. Proběhla jsem celou uličku a zahla náhodně doprava. Když jsem se na chvilku otočila, Justin nikde. Zvážněla jsem a snažila se vydýchat. Kde by tak mohl být? Úsměv z tváře mi zmizel úplně. Okolo mě nikdo nebyl. Prostě jenom domy. Začínala jsem panikařit a dívat se okolo. Chtěla jsem se vrátit tak jsem šla zpět do té uličky. 

"BAF!" Vybafl na mě Justin hned za rohem, kde jsem původně zahýbala. Ten idiot!! Nadskočila jsem, protože jsem se nehorázně lekla. Justin se mi hned začal smát a snažil se mě obejmout, ale já vážně byla naštvaná.

"Idiote! Víš jak jsem se lekla?" Zřavala jsem na něj naštvaně. 

"Promiň puso. Ale nešlo odolat. Byla jsi tak vystrašená." Pořád se smál, ale mě do smíchu vůbec nebylo. Jenom jsem zakroutila hlavou a naštvaně jsem se snažila odkráčet a kdyby mě nechytl za rameno tak by se mi to i povedlo.

 "Kam jdeš?" Zeptal se a úsměv mu pomalu taky ze rtů mizel. 

"Pryč od tebe." Dupla jsem naštvaně a škubla rukou, aby mě už pustil. Místo toho si mě ale přitáhl k sobě, takže jsem od něj byla pár centimetrů.

"Ale nebuď naštvaná. Byla to jenom nevinná sranda." Snažil se mě získat zpátky, ale já neměla v plánu ustoupit. 

"Dej mi pokoj. Nemám na to náladu." Divila jsem se jak jsem někdy náladová, ale prostě jsem zrovna na tohle neměla náladu. 

"Olivko no tak!" Snažil se mě zadržet a zastoupil mi cestu když už jsem měla namířeno zpět k hotelu i když jsem naprosto nevěděla kam jít. Neodpověděla jsem, obešla ho a pokračovala v cestě. Jenže on si nedal pokoj. 

"Olivie Lily Roberts, okamžitě se zastav!" Zněl jako moje máma když byla naštvaná což mě donutilo se pousmát.

"Já to viděl!" Zastoupil mi zase cestu.

"Co jsi jako viděl?" Vyprskla jsem na něj.

"Ten úsměv." Chtěla jsem se zase usmát, protože byl vážně rozkošnej jak se mě snažil zastavit.  

"Žádnej nebyl. A nech mě na pokoji!" Zalhala jsem. Měla jsem toho už po krk. 

"A co jsem udělal? To, že nechápeš srandu za to já nemůžu. Nechápu co ti přeletělo zas přes nos." 

"Jo srandu? Aha. Tak promiň, že ti kazím tvoji představu o srandě." 

"Můžeš toho nechat? Nechci se hádat." 

"Já toho nechám. Když mě konečně necháš jít!" Už za mnou nešel. Cítila jsem se strašně. Proč jsem to udělala? Jsem úplně blbá! Vždycky si všechno uvědomím až potom co se všechno stane. Nevím proč jsem udělala následující věc, ale vzala jsem mobil a vytočila Maxovo číslo. Bohužel, nedostupné. Chtěla jsem mu nechat zprávu, ale neřešila jsem to tak jsem to položila.  Cestu do hotelu jsem našla sama. Nebyla jsem od něj tak daleko jak jsem myslela, ale pořád mi ležela v hlavě ta hádka. Kde teď Justin asi je? Prochází si Paříž sám? Najednou mě zaplavila vlna viny a soucitu. Chudák. Tak se těšil a já začnu být náladová. Lehla jsem si na postel a začala o tom přemýšlet. Jestli bude naštvaný. Jestli mi odpustí. Co mám dělat? Do pěti minut jsem slyšela jak někdo otvírá dveře, ale neměla jsem co si s ním říct tak jsem zavřela oči a dělala že spím. Věděla jsem, že je to Justin, protože když byl otočený tak jsem pootevřela oči aby jsem si byla jistá. Pomalým a lehkým krokem, aby mě nevzbudil ke mě přišel a cítila jsem jak se postel trošku prohla. Usoudila jsem, že si asi sedl nebo lehl. Ucítila jsem jeho ruku jak mi bere tu mou ruku a hladí ji. Jeho jemný dotyk ve mě vzbudil jistý pocit, který jsem však nedokázala popsat. Slyšela jsem jak si hlasitě oddychnul, když mu začal vybrovat telefon. Dal mi pusu na čelo a odešel do koupelny, kde se zamčel.  Za chvíli jsem slyšela jeho hlas jak mluví do telefonu. 

"Nikdy to neudělám!" Prostestoval a já nevím proti čemu. 

"Tohle jí nikdy neřeknu!" Pořádně se rozčílil a já pořád nevěděla o co jde. Nešlo to odvodit od ničeho. 

"Dej mi ještě pár dní." Řekl nakonec s nakřápnutým hlasem. Vypadalo to jakoby se mu chtělo brečet? Něco se děje a nevím co! Po těhle slovech už odemikal dveře a šell zpět ke mě do stejné pozice jako předtím.

"Miluju tě, Olivie. A vždycky budu." Zašeptal mi a lehl si vedle mě. Obmotal kolem mého pasu ruky a nejspíš se vydal do říše snů. Co to,ale všechno mělo znamenat? Co ten hovor? Co to "Miluju tě, Olivie. A vždycky budu?" Co to mělo všechno být? Moc otázek a žádné odpovědi.