You Changed

9.

Z POHLEDU JUSTINA:

Ranní paprsky, které pronikali skrz žaluzie v pokoji mě probudili. Jenže to nebylo takové probuzení jaké jsem čekal. Podíval jsem se vedle sebe, ale Olivie nikde. Ještě jsem po její straně postele přejel ruku aby jsem se přesvědčil, že se mi to nezdá. Narazil jsem na nějaký papírek, sedl jsem si a papír rozevřel. 

Nikdy mě nenapadlo, že tahle chvíle nastane. Že se budeme takhle hádat a přesně to je důvod proč jsem musela odjet. Možná jsem blbá, že raději utíkám než aby jsem se tomu postavila čelem, ale jediné co mě k tomu dohání je strach. Strach, že tě ztratím. Tebe, naše přátelství a naši lásku a to nechci dopustit. Možná ti teď taky projíždí hlavou, jestli tohle je náš konec. Já ti jen chci říct, že doufám, že tohle konec není. Jen menší pauza aby jsme si každý uvědomili co chceme. Já vím jistě co nechci. Tajemství. Chápu, že nemůžeš mi říct o co jde a přesně to je další důvod proč odjíždím. Potřebuji si promyslet, jestli mi to nevadí, jestli sem smířená s tím, že se nedozvím pravdu. Jenom ti chci říct, že tě miluji a to se nikdy nezmění. Bez tebe bych měla dětství o ničem, díky tobě jsem zvládala rodinné problémy s Maxem, díky tobě jsem si užila život tak jak jsem chtěla. Děkuji ti za to.Nikdy ti to nezapomenu. Vím, že teď píšu blbosti asi, ale já ti to musela říct. Ty víš co pro mě znamenáš a víš, že bez tebe jsem jak nikdo. Nic. Nula. Ale tohle zvládneme. Beru to jako menší zkoušku. Užij si Paříž. Já vím, že jsem měla letět až večer, ale nemohla jsem už dál. Za pár dní se uvidíme. Ozvu se ti, až budu doma. Miluji tě. 

Tvoje Olivka. 

PS: Až přijedeš těším se na tvoje objetí a pusu. 

Dopis jsem si přitiskl k srdci, málem mi steklo i pár slz. Už teď mi chybí. Nedokážu bez ní být, nedokážu bez ní dýchat, nezvládám bez ní nic. Cítil jsem se jako by kousek mě odletěl zpátky do Stratfordu. Jako by jsem nebyl celý, mému srdci něco chybí a já věděl co. Olivie. Nezvládnu to tu bez ní. Ale Max mi dal jasně najevo, že se mám držet zpátky. Nesnáším ho a potřebuji plán jak se ho zbavit. Mrzí mě, že Olivii nemůžu říct co se děje. Ten telefonát od Maxe a jeho kamaráda. Ano Max má kamaráda, jaké to překvapení. Vyhrožují, že zabijí moji rodinu a že něco udělají Olivii pokud jí nedám pokoj. Jenže pro mě je to tak těžké. Kdyby jsem jí to řekl, už by se bála Maxe jen pozdravit a on by poznal, že se něco děje. Jenže já bez ní nemůžu být a vím, že ona beze mě taky ne. Musím jí to říct, ale bojím se o ni. Najednou mi zazvonil telefon. Začal jsem zhluboka dýchat a srdce mi tlouklo jako nikdy. 

MAX.

"Tak co ty smrade? Kde je Olivie?" Ozval se jeho nepříjemný hlas.

"Letí zpět. Ale říkám ti, dotkneš se jí a urvu ti ruce ty zmrde." Divil jsem se, že vůbec ho dokážu takhle oslovit, ale když jde o Olivii? Budu ji bránit. 

"A co uděláš když se jí něco stane? Hmm? Přiletíš z Paříže do Stratfordu? Hodně štěstí. Už se tě nemůžu dočkat." Řekl posměšným hlasem. 

"Nech ji být!!!" Měl jsem o ni strach.

"Přijedeš o den dřív a ustřelím hlavu tobě, jí i tvoji rodině. Jenom si hezky užij Paříž. Adios" Zavěsil, mám pocit, že ve mě praskají všechny žíly protože jestli ublíží Olivii...Nechci na to ani pomyslet. Takhle to šlo už od té chvíle co jsme se dali dohromady. Nevím jak na to přišel, ale věděl to  a nutil mě nechat Olivii. Nechápu proč. Ale vím, že sedět tady a nic nedělat mě drtí víc než cokoli jiného. Musím vymyslet plán a vím s kým do toho půjdu. Chaz. Můj kamarád, taky od dětství jen ne tolik co Olivie. Ale jako každý kluk jsem potřeboval partu kamarádů a Chaz byl jedním z nich. Říct mu to můžu, mu žádné nebezpečí nehrozí a mohl by mi pomoct něco vymyslet. Navíc je teď ve Stratfordu což mi dává větší jistotu o Olivii a jejím bezpečí. 

Vytočil jsem jeho číslo a hned to vzal. 

"Čau kámo! Že se vůbec ozveš." Zasmál se do telefonu.

"Potřebuju ti něco říct. Jde o Olivii a její zkurvenýho bratra."

"Povídej." Zvážněl.

"Ten kretén mi vyhrožuje, že ji něco udělá, nebo mojí rodině pokud s ní budu dál chodit. Ona o ničem neví a dneska se vrací domů. Bojím se, že se jí něco stane a nevím co mám dělat, protože kdyby jsem se vrátil tak jí něco udělá a to nesmím dopustit. Kámo, potřebuju aby si mi pomohl." 

"To snad ne. Vážně je to takovej kripl jak se povídá? Asi před dvěma dny někdo vykradl banku, nikdo neví kdo, ale bylo zabito jedno dítě. Celé město o tom mluví. Myslíš, že to má něco společného s tím?" 

"Vážně? Chudák dítě. Vždyť za nic nemůže." Bylo mi to líto, ale musel jsem pokračovat. "Každopádně. Potřebuju plán. Tím že jsi ve Stratfordu a Max o tobě neví tím máme eso v rukávu." 

"Mám nápad. Co kdyby jsi zavolal Olivii, že je konec mezi váma, Max by to sežral, protože Olivie by o ničem nevěděla, vím že to bude těžké, ale kdyby to věděla nebude vypadat tak zlomeně a to by Max mohl prokouknout. No a když už ti dá Max pokoj, ty se oficiálně vrátíš, vysvětlíš to nějak tajně Olivii, tak aby to Max nevěděl a pak třeba utečete někam, to už je jedno." 

"To je dobrý. Jenže co když to Max zjistí? Že to Olivie ví?"

"Tak budu připravený já, Ryan a pár dalších. Seženu nějakou partičku co se nebude bát. Ale to až se vrátíš. Teď máš dva týdny na to aby sis to užil a taky zavolal té tvojí lásce."

"To bude ta těžší část." Nevím jak to zvládnu. Zlomí mě to až ji uslyším v mobilu jak brečí. Budu to, ale muset zvládnout. Za nás oba. 

"Tak hodně štěstí, bro. To zvládneš a hlavně potom mi zavolej. Tohle nám vyjde." 

"Díky, kámo. A ty mi dej vědět ohledně situace s bankou. Zajímá mě to." 

"Jasně. Tak se měj." Zavěsil jsem. Věděl jsem co mě čeká, věděl jsem, že budu muset udělat nejhorší věc ve svém životě.