You Changed

20.

Z pohledu Olivie:

Připadala jsem si, že jsem najednou úplně v jiném světě, tak tak jsem popadla dech když jsem uviděla nápis na papírku co byl nalepený z venku na okně. Ani by mě to tak nevystrašilo nebýt toho co tam bylo napsané. 

DOSTANU TĚ, JUSTINE. DÁVEJ SI POZOR I NA SVÉ BLÍZKÉ. 

Nikdy nevíš co se STANe.

Během chvilky byl Justin dole i s pistolí. Rychle jsem k němu přiběhla, přitulila se jak nejvíc to šlo a ukázala mu nápis. Cítila jsem jeho silný tlukot srdce, ale na ten nápis jsem se už dívat nechtěla. Justin pistoli položil na stůl když viděl můj pohled na ni. I když ten pocit, že mě takhle ochraňuje mě vážně zahřál u srdce. 

"Justine? Já mám strach. Co to má znamenat?" 

"Ničeho se neboj. Já se ze všeho dostanu, ale ty jsi moji součástí, spíš mám strach o tebe." Stáli jsme tam u toho okna v pevném objetí. Justin mě pevně držel a dal mi už několikrát pusu do vlasů na uklidnění, protože moc dobře ví jak to na mě působí.

"Ale já se vážně bojím. Je tam tvoje jméno a ne moje. Nepřežiju když se ti něco stane." Pomalu jsem začala zadržovat slzy a ještě víc se přitiskla na Justinvo rameno. 

"Jdu to sundat. Dívat se na to nebudu." 

"Nechoď tam teď, prosím!" 

"Olivie pusť mě. Tohle ještě zvládnu." Pomalu jsem od něj ustoupila se sklopeným pohledem, Justin přešel ke dveřím, opatrně vzal za kliku a přeběhl k oknu z venku, takže jsem ho viděla. Udělal ksicht a pak pokrčil rameny, že je všechno v pořádku a naznačil, že jsem se bála zbytečně.  V klidu došel zpátky a mě se hodně ulevilo, ne že bych se přímo bála,ale přece jenom. 

"Vidíš?" Dělal jako by nic. Jako by ho ten vzak vůbec nevyděsil. Přišel mi až moc v klidu.

"Justine co se to tady děje? Jak můžeš být tak klidný. A chápeš ten 'stan'?" 

"Víš, buď si myslím, že to byl někdo jako Ryan nebo Chaz jen tak ze srandy a i kdyby ne tak čím si pomůžu tím, že tady budu stresovat jak hysterka a ne, nevím.?" Mávnul nad tím vším rukou, položil vzak na stůl a napil se pití co měl na lince. 

"Chceš mi říct, že jsem hysterka?!" Možná jsem se tak momentálně chovala, ale jestli si to neuvědomil tak mu někdo právě vyhrožoval. 

"Uhmmm." Rozmýšlel se co říct. "Jop." Řekl nakonec, dopil pití, vstal a odešel nahoru s naprosto kamenou tváří zatímco já jsem dole stála jako opařená. Vážně právě udělal to co udělal? Pořád mi nešlo do hlavy to zvýrazěné slovo. Stan. Opakovala jsem si ho pořád dokola,ale na nic jsem nemohla přijít. Sebrala jsem tedy veškerou svoji odvahu a šla nahoru za Justinem. 

"Justine?" Řekla jsem potichu když jsem vcházela do pokoje a on si ležel na posteli a jedl zbytek brambůrků. 

"Hmm?" 

"Co to má být?" 

"Sakra už se mě na to neptej! Když říkám, že nevím tak nevím!" 

"Nemyslím ten vzkaz. Myslím tvoje chování posledních pět minut." Snažila jsem se zachovat klidně, tak aby jsem nepůsobila jako 'hysterka'. 

"Promiň..." odmlčel se, "já nevím co to má znamenat. Bojím se o tebe, že tě ztratím a to nechci dopustit." Najednou mezi námi nastalo ticho. 

"Ale já tu budu vždycky pro tebe a s tebou ať se děje cokoli." 

"Vážně?" Zvedl pohled a upřel na mě jeho čokoládové oči. Kývla jsem a pohladila ho jemně po tváři, Justin se ke mě nahnul a políbil mě. 

"Měli by jsme jít spát. Tohle na mě bylo moc." Usmála jsem se na něj, Justin souhlasil, vypnuli jsme TV, všechny obaly a misky jsme dali na stoleček v pokoji a oba jsme zalezli do peřin. Justin mi obmotal ruky kolem pasu a celý se na mě přitiskl.

"Dobrou noc, krásko." Zašeptal mi do ucha.

"Dobrou, ty moje zvíře." Usmála jsem se sama pro sebe a během chvilky jsem se ponořila do jiného světa. 

***************************************************************************************

Budík mi ukazoval 7:58 když v tom někdo dole zazvonil. Justin ještě spal a pravděpodobně to neslyšel, tak jsem opatrně vstala, rychle se upravila v zrcadle a šla dolů. Když jsem otevřela, stál tam pošťák s nějakým velkým balíkem. 

"Slečna Roberts?" Usmál se na mě asi třicetiletý muž co asi nikdy neviděl žiletku. Přikývla jsem, protože se mi nechtělo moc mluvit když jsem si ani nestihla vyčistit zuby. Nemusel by přežít můj ranní dech. Předal mi zásilku, dal mi podepsat nějaký papír a odešel. Zavřela jsem za ním dveře a šla do kuchyně. Strašně mě zajímalo co by to tak mohlo být. Nožem jsem rozřízla krabici a málem se mi zastavil dech. Další vzkaz a stan. Tohle už si ze mě někdo musí dělat srandu.