You Changed

21.

Co takhle si někdy zastanovat?

Tak a dost. Stan jsem chytla ještě zabalený a hodila ho do koše i se vzkazem. Na tohle opravdu nemám nervy, Justinovi jsem se rozhodla nic neříkat, nevím proč, ale tahle hra mě už vážně nebaví. 

"Ahoj zlato. Proč jsi mě nevzbudila?" Justin šel po schodech směrem ke mě jen v teplácích od pyžama s rozcuchanými vlasy. Vypadal tak sexy a rázem jsem zapomněla na vzkaz.

"Vždyť jsi spal tak tě přece nebudu budit." 

"Mám udělat snídani?" Usmál se.

"Já udělám tousty, co ty na to?" Nabídla jsem se a nasadila falešný úsměv. Doufám, že nepozná, že se něco děje.

"Tak dobře." Přišel ke mě a dal mi pusu do vlasů na uvítanou.

Justin se posadil na židli ke stolu a hrál si s papírkem co tam jen tak ležel a určitě nad něčím přemýšlel. Já zatím udělala ty tousty, nalila pomerančový džus, všechno jsem dala na stůl a dali jsme se do jídla.

"Nad čím pořád přemýšlíš?" Musela jsem se ho zeptat, protože v obličeji měl pořád ten výraz. 

"Co?" Pokroutil hlavou a vypadal, že jsem ho z toho přemýšlení vytrhla.

"O čem pořád přemýšlíš?" Zopakovala jsem.

"O ničem. Jen tak si přehrávám co jsem udělal špatně, že máme teď oba tak zkurvenej život."

"Ale no tak. Ty jsi nic špatně neudělal, takže se opovaž si něco vyčítat." Chytla jsem ho za ruku a čekala až se mi podívá do očí, ale nemusela jsem čekat dlouho. "Dívej, ty vzkazy jednou přestanou a my budeme žít normálně jako dřív. A už o tom nebudu mluvit, jasný?" 

"Vzkazy? Nebyl snad jeden?" Zarazil se nad tím co jsem právě řekla. 

"Justine..." Jsem vážně tak blbá, že jsem se musela prokecnout hned teď?

"Přišel ještě nějakej?" 

"Ano." 

"Kdy? A proč se o tom dozívám až teď?!" Zvýšil hlas a to bylo přesně to čeho jsem se bála. 

"Dneska ráno. To proto jsem tě nebudila. Přišel stan a k tomu vzkaz." 

"Co bylo v tom vzkazu?" 

"Já nevím už.Vyhodila jsem to! Nechci tu špínu u sebe mít."  Už jsem vážně zoufalá z toho všeho. Nechápu co se to děje a proč zrovna já a Justin.

"Uklidni se hlavně. Musíme zachovat klid a všechno si říkat, jasný? Tím, že si to budeme tajit tak tím nic nevyřešíme. Takže od teď jen upřímnost, ok?"

Kývla jsem, že mu rozumím. Dojedli jsme v klidu tousty a společně šli do obýváku, kde jsme zapnuli TV. Dávali nějakou komedii tak jsem to tam nechala, ale myšlenkami jsem byla úplně jinde a Justin taky nevypadal soustředěne. Uběhla asi půl hodinka co jsme takhle leželi a někdo zazvonil. Oba s Justinem jsme zpozorněli.

"Půjdu otevřít." Vstala jsem, ale Justin mě chytl za ruku a stáhl zpátky na gauč.

"Já půjdu." Vstal a došel ke dveřím.

Z pohledu Justina:

Pomalu jsem otevřel a popravdě tak moc se mi svíral žaludek jako snad nikdy. Celkem jsem se bál kdo by tam mohl být. Otevřel jsem, ale nikde nikdo.

"Překvapení!" Vyskočil Ryan najednou před dveře až jsem nadskočil. V ruce měl rybářský prut, na hlavě čepku co většinou nosíval jako malý když jsme chodili společně s mým tátou na ryby a na zádech měl obrovský batoh. 

"Co to...?" Svraštil jsem obočí, protože tohle jsem vážně nepochopil. 

"Nepřišel vám dopis?" Začal se smát, v ten moment mi to došlo. Když jsem byl malý vždycky jsme s Ryanem chtěli stanovat, ale nikdy se to neuskutečnilo. Žílami mi začala proudit pořádně krev, zatnul jsem pěst, protože jinak by mi vystřelila přímo Ryanov do obličeje. 

"Hou hou, kámo. Co se děje?" Všiml si, že nejsem zrovna nadšení z téhle jeho maškarády a měl pravdu. Vážně nejsem.

"Děláš si ze mě doufám prdel. Víš jak si nás vyděsil? Mysleli jsme, že to posílal nějakej vrah nebo já nevím, ale tobě vážně asi přeskočilo ne? Víš co se stalo v posledních dnech a ty uděláš tohle?!" Neřešil jsem jestli mě uslyší sousedi. V tu chvíli přišla Olivie se zmateným obličejem.

"Nemůžu uvěřit, že jsi to udělal." Řekla směrem k Ryanovi a odběhla nahoru. 

"Jsi fakt kretén. Zamysli se nad sebou a užij si stanování." Než jsem zabouchl dveře, viděl jsem jak mu zmizel úsměv ze rtů, ale to bylo to poslední co mě zajímalo. 

Vyběhl jsem nahoru za Olivií, ale zamkla se ve svém pokoji. 

"Zlato? Otevři." Snažil jsem se klepat, ale Olivie nereagovala tak jsem to zkusil ještě jednou. 

"Olivie, prosím." nic. 

"Justine, nech mě chvíli o samotě prosím. Potom ti napíšu." Nezbývalo mi nic jiného, než jít domů.

Moc se omlouvám, že už to je vážně o ničem a proto jsem se rozhodla, že tenhle příběh bude mít 25. částí a potom teda pravděpodobně (podle toho jak budete chtít) budu psát další story, která bude navazovat tady na tu:) Pište do komentářů jestli by jste tedy chtěli a nebo ne ať vím.