You Changed

15

Celou noc jsem nemohla usnout. Pořád jsem myslela na Maxe, na Justina, na rodiče, kamarády. Všechno na mě doléhalo, byla jsem zoufalá jako nikdy předtím. Nebrečela jsem, už jsem na to neměla sílu, spíš mi bylo všechno líto. A vlastně teď mám jen 2 osoby, na které se můžu spolehnout. Ryan a Camille. 

Pomalu jsem otevřela oči, podívala se na budík, který mi ukázal, že je 12 hodin dopoledne což znamenalo, že jsem musela usnout. Promnula jsem si oči a pomalu si uvědomila, že nemám co dělat. Nemám nikoho kdo by o mě momentálně stál, kdo by byl zvědaví na moje řeči. Chci Justina. Možná jsem úplně hloupá, ale i přes to všechno co mi udělal ho chci zpět. On byl jediný komu jsem dokázala odpustit, jediný kdo věděl o mých problémech, jediný kdo mě miloval. A hlavně jediný koho jsem milovala já. Justin mi chybí a já si to plně uvědomuji. 

Z pohledu Justina:

"Pohni s sebou!" řvala na mě máma z taxíku, který čekal až do něj nasednu. Dal jsem si tedy věci do kufru a nasedl dovnitř. Stratford. Tohle město mi chybělo, ale hlavně co, respektive kdo mi chyběl nejvíce byla Olivie. Než se dostanu domů tak mi cesta zabere asi pět minut a já nevím jestli jí zavolat nebo ne. Chaz i Ryan vše ví a Olivii proto dneska nechají být. Nemůžu se dočkat až ji všechno řeknu, chci ji cítit, chci ji pohladit, políbit a nikdy nepustit. Všechno tohle, ale ve mě vyvolávalo pocit nejistoty, nervozity a všeho možného. 

"Jsme na místě." oznámil nám řidič, táta i máma vystoupili, jenže já se nemohl ani hnout. Pořád jsem seděl v autě a přes okýnko jsem viděl její dům, její pokoj a tím, že měla odhrnuté závěsy jsem spatřil i ji. Olivii. Srdce mi začalo tlouct jako o závod, když jsem viděl, že se podívala směrem k taxíku a viděla mě. Naše pohledy se střetli. 

"No tak mladej, vylez nebo to rodiče bude stát hodně." rozhodil mě z myšlení řidič, trošku jsem se vzpamatoval, vylezl z auta a vzal si svoje věci. Táta zaplatil, ale když už jsem se podíval k Olivii do okna tak ona nikde. Zklamaně jsem si šel dát kufr do svého pokoje, ale nemohl jsem čekat dál na Olivii. Musel jsem k ní jít a všechno ji vysvětlit. Rozběhl jsem se, málem jsem zakopl o kufry mámy, ale bylo mi to jedno. Můj jediný cíl byla Olivie. Doběhl jsem k jejímu domu a začal zvonit, klepat, ale nikdo nic. Jenže jejich dům jsem znal lépe než kdo jiný, takže jsem věděl po těch letech jak se dostat k Olivii do pokoje. Obešel jsem dům a vylezl na strom, opatrně jsem šel po nejpevnější větvy co na stromě byla. Bohužel nebyla tak pevná jak jsem si myslel. Zbývali asi dva kroky a byl bych v jejím pokoji, kdyby větev nezačala praskat a celá se nezlomila. Poslední okamžik, který si pamatuji je vystrašený obličej Olivie co jsem stihl zaregistrovat v okně. 

"Jsi v pořádku? Justine mluv na mě. Prosím." Tohle byla slova, která jsme slyšel když jsem se trošku vrátil k sobě. Ležel jsem na posteli Olivie, která byla vyděšenější než kdy jindy. Pomalu jsem se narovnal a rozhlédl kolem sebe. Hlavou mi projela příšerná bolest, takže jsem si ji musel chytnout, když jsem oddělal ruku a podíval se na ni , byla od krve. 

"Bože ty krvácíš! Pojď se mnou opatrně do koupelny. Já tě ošetřím." Pomohla mi na nohy, protože hlava se mi točila a bylo mi na zvracení. Posadila mě na okraj vany a začala hledat lékárničku. 

"Olivie?"  podíval jsem se na ni.  Ani se na mě nepodívala a hledala dál.  "Oliv." hlesl jsem hlasem, ale její pozornost pořád patřila skříňce nad umyvadlem kde hledala lékárničku. "Olivie, mluv se mnou." začínal jsem se bát, že mě takhle bude ignorovat dál. Pořád neodpovídala. 

"Co je?!" vykřikla najednou. Byl jsem zmatený, napřed se o mě bojí a teď je na mě hnusná. 

"Co se děje?" Zeptal jsem se nevinně.