Dnes je ten nejhorší den v mém životě. Dnes je JEHO pohřeb. Ano,umřel. Umřel a nechal mě tu samotného.
Oblékl jsem si oblek. Ten oblek,který jsem měl,když jsme ho prosil o odpuštění. Usmál jsme se na sebe v zrcadle. "Chybíš mi hyung" zašeptal jsem spíš sobě.
Opravil jsem kravatu,smýkl sakem a došel se obout a pak za klukama. Procházel jsme domem a přehrával si vzpomínky na všechno,co jsme tady spolu prožili. Pohladil jsem mikinu ležící na gauči a přičichl k její vůni. Voněla po něm. Je to jeho mikina.
V kapse mi něco zašustilo. Byl tam nějaký zmuchlaný papír. Rozevřel jsme ho a kecnul si na zadek. Byl to dopis..?! Od Jina? Cože?!
Můj drahý Mimoni. Asi se teď divíš,že ti tu teď leží papír a v něm dopis. Vím,že jsem zmizel bezeslova a nechal tě tu. Ale má to určitý význam. Zmizel jsem,protože pro tebe mám překvapení. Kluci o všem ví a brzy by tu měli být pro tebe.
Víc tam toho nebylo. Ani slovíčko. Nic. Na papír dopadly nové kapky slz. Otřel jsem si je a pousmál jsem se. "Měl jsi pro mě překvapení a kvůli mojí blbosti tě vytáhnout ven,se to už nikdy nedozvím. Promiň mi to jjagyja. Promiň mi to" a papír jsem vložil do kapsy kalhot.
Zamknul jsem dveře a nasedl do auta. Jel jsem do dormu,kde měli čekat kluci a všichni jsme měli jet na pohřeb. Cestou jsem přemýšlel. O tom chlapovi,co ho zabil. Moje slova se vyplnila. Naše ARMYs Jinova smrt velmi zasáhla a poté,co se dozvěděli,kdo to byl.. Ten týpek neměl chvíli klidu. Neustále mu nadávali. A mě do bytu chodila spousta dopisů.
"Kluci?" křikl jsem do dormu a po minutě se ozvalo cupitání. "Už jdeem!" zařval na zpět Suga a začal se tlemit. "Co je?" usmál jsem se taky. "Hobi si vzal každou ponožku jinou a vypadá jak trotl" smál se a zastavil u mě. Já mu do ruky strčil ten list papíru. "Co to je?" zeptal jsem se. Suga to rychle přelétl očima a tvář mu zkameněla. "To..To jsi našel?" a já kývl. "Víš.. On.. nám o tom řekl. A.." vyndal z botníku malou krabičku,kterou mi pak podal.
Otevřel jsem ji a do očí se mi dostaly slzy. Snubní prsteny. "Ach bože,to ne.." zašeptal jsem a Suga mě objal. "To nic. Bude to dobré" plácal mě po zádech a já se nadechl. Prsteny si nasadil a vydal do se auta. Kluci naskočili a jeli jsme.
Na obřad jsem pozval i Jinovu babičku,i když jsem meněl tušení,jestli přijde. Ale ano,seděla tam. Vedle ní JiHoo i JanDi. Všichni tři si otírali slzy. Podíval jsem se na ně a kývl hlavou. Zamračila se a já si sedl na své místo.
Přišel kněz a všichni zmlkli. Seděli jsme tam a poslouchali to kázání. Poté se podíval na mě a naznačil ať jdu nahoru.
"Ehm.." odkašlal jsem si a stopl před ty lidi.
"Jsi všechno co potřebuji,jsi všechno co chci. Představa,že tě ztratím,tak rychle,nečekaně.Mě nutí třást se a šíleně se bát. Nevím kde jsem. Držím se zpátky, svá slova co bych se ti přál říct. To čekání mě unavuje, čekám v dlouhé řadě,na to co všechno co jsem si jako malý kluk přál. Další člověk dostal křídla a je vystřelen na oblohu. Jen já zůstal na zemi. Takže se ptám sám sebe,proč to vlastně zkouším,když stejně vím,že spadnu. Myslel jsem,že stejně jako ty,můžu létat. Takže proč jsem se topil,když jsem věřil. Nejsem připraven to vzdát, protože chci vědět, co že mi to vlastně scházelo. Ale právě teď mi toho chybí až moc,když se teď pokusím vzdát,už nikdy nebudu moct vstát. Tolik věcí co jsem ti chtěl říct a ty víš ani né polovinu. Klesám,klesám a všichni ostatní dostávají křídla. Klesám,klesám a nechci slyšet ten hlas co jsem nikdy předtím nenašel. Nemůžu najít jinou cestu,tolik věcí co jsem ti neřekl a přál si,aby jsi to věděl. Klesám a klesám a ty jediný jsi mě zachytil."
Odmlčel jsem se.
"Jinnie. Děkuji ti za vše krásné,co jsi mi kdy dal. Za vše,co jsi mi ukázal a co jsi se mnou dokázal přetrpět. Děkuji ti,za tvojí trpělivost s mojí blbostí. Děkuji ti za všechno. Je toho spousta,co bych ti chtěl ještě říct. Především to,že tě miluji jako bratra,kamaráda,kolegu a hlavně,jako svého přítele. Miluju tebe,tvé chyby a tvé dokonalosti. Chybíš mi hyung. Šíleně moc mi chybíš" vzlykl jsem a otřel si slzy.
Hlas se třásl. "Jinnie. Teď na nás všechny koukáš shora. Jsi tam spolu se svými rodiči,určitě tam najdeš i ty mé i mého bratra. Budete tu nad námi držet ochranou ruku a budeš při mě. Budeš chránit svou babičku a své příbuzné. Budeš chránit i naše kamarády. Budeš držet ochranou ruku nad námi všemi a věřím,že se jednoho dne zase sejdeme tam nahoře. Miluju tě Jinnie" a to jsem už brečel. Sklonil jsem hlavu,na jeho rakvi dal lilii a se vzlykotem odešel na své místo. Dál jsme měl všechno jako v mlze. Mluvilo tolik lidí a já nic nevnímal.
Obřad skončil a já se odebíral do svého auta,když mě někdo zadržel. "Taehyung..?" ozval se hlas Jinovy babičky.
"A-Ano..? Dobrý den" uklonil jsem se jí a čekal,co po mě bude chtít. "Víš,já.. Chtěla bych se omluvit. Za to,co jsem vám řekla. Jde vidět,že ho opravdu miluješ. Je mi to líto. Ujely mi nervy. Moc mě to mrzí. Promiň mi to" a mě spadla čelist. Zatřepal jsem hlavou. "Ah.. No. Nic se neděje. Stává se to. Všechno je v pořádku" a usmál jsem se na ni. Objala mě a málem mi rozdrtila všechny kosti.
"Musím jít. Drž se Taehyung" zamávala na mě a já nasedl do auta.
