COLOURS OF LIFE // Larry Stylinson, CZ

6// No&Don't

Po dlouhé odmlce se Harry opět ujal slova.

"Víš co, necháme to být, nikomu nic neříkej, nezmiňuj se, žij dál svůj barevný černobílý život, časem to přejde a stejně oba budeme jen dvě siluety." 

Louisovi zaskočilo, musel si povolit šálu, kterou měl uvázanou kolem krku, aby se mohl znovu pořádně nadechnout. 

"Ale.. Ale..." Vykoktal a bezmocně se díval na Harryho, kterému v obličeji vládl výraz, z kterého Louisovi běhal mráz po zádech. Jak jen se mohl z něčeho tak nevinného změnit na něco tak nepřístupného z vteřiny na vteřinu?  

"Jak tohle můžu jen tak nechat být Harry? Já nikdy nic takového nechtěl, v životě jsem chtěl dosáhnout jen jednoho a to být šťastný a myslíš, že takhle můžu?" 

Harry se podíval na špičky svých bot a kousl se do spodního rtu.

"A ty si myslíš, že takhle můžeme být šťastní? Tohle není život, který máme žít, takhle to vůbec nemělo být, možná, že když se z tebe stane silueta, budeš mít ještě jednu šanci, tohle je prostě jedna velká chyba, copak to nechápeš?" 

Louis si povzdechl, v očích měl slzy, nemohl se na Harryho dívat a tak jen otočil hlavu, jakoby se díval do lesa, který byl stejně všude kolem nich. 

"Harry, kdyby se tohle nemělo stát, jsme siluety už oba dva." 

"A ty tohle snad chceš?" 

"Nevím co to je."

"Tak to prostě necháme být."

Nebylo co říct, ani jeden z nich nic takového nechtěl, oba chtěli být jen šťastní jenže oba měli jiný způsob štěstí. 

Po několika vteřinách, možná minutách, ticha, si Harry odkašlal a nechal hnědovlasého chlapce stát samotného v parku. Nevěděl kam jde, neměl namířeno domu, prostě šel. Všímal si, jak postupně zrychluje, až nakonec pomalu běžel, po tvářích mu tekly slzy, které mu div na holé kůži nezmrzly. Několikrát bouchl pěstí do stromů kolem, měl odřené klouby, několikrát ze sebe vypustil skřek, který by se těžko srovnával s nějakým lidským zvukem, cítil, že ho pojímá temnota, nevěděl, jestli takový je život siluety ale cítil, že se něco blíží. A nevěděl co. 

*

Modroočko padl na postel, sotva se za ním zavřeli dveře od pokoje. Bylo mu líto, že odbyl své mladší sestry ale co jiného mohl dělat. Dobrá, možná mohl být milejší ale nechtěl. Měl pocit, že ztratil schopnost cítit. Jak by se mohl někdy zamilovat, jak by někdy vůbec mohl být schopný milovat? 

Převrátil se v posteli, chtěl přemýšlet a měl miliony podnětů k přemýšlení, nedokázal se ale soustředit ani na jeden. A tak ho mysl za několik okamžiků přenesla do spánku, z kterého ho probudil až nepříjemný zvuk ranního budíku. I přes 9 hodin spánku byl nesmírně unavený, nechtěl jít do školy, chtěl zmizet. 

"Chceš vzít do školy?" Zeptala se ho matka, když se donutil sejít do kuchyně.

Louis suše přikývl a otevřel lednici, z které vyndal plechovku energy drinku. 

"Polož to, ani náhodou po ránu nebudeš pít tohle." Okřikla ho ale Louis už si dávno lil tekutinu do úst, div se neutopil. 

"Co se to s tebou děje? Od doby co ses změnil jsi jako vyměněný.

"To možná proto, že život je změna." Zamumlal a sklopil oči.

"A kdy nám ji přivedeš ukázat?" Usmála se jeho matka a Louis jakoby jím projela bolest ucukl. Potom ji věnoval jeden jediný pohled a ona věděla, že se nemá dál ptát.

//

Mooc moc se omlouvám za tu dlouhou mezeru mezi díly, bože zastřelte mě, měla jsem tolik času.
Taky se omlouvám, že to nemá moc děj, mám všechno tak vymyšlený, jen to nějak potřebuju do toho dostat. Prosím o trpělivost. I love you all, Anne x