COLOURS OF LIFE // Larry Stylinson, CZ

2 // Sun&Stars

Modrooký chlapec sledoval vteřinovou ručičku hodin, které viseli nad dveřmi třídy. Už jen několik posledních pár minut ho dělilo od zaslouženého konce školního dne. Už jen několik pár minut a mohl se vydat domů, do tepla, číst si a zapomenout na celou realitu. Čtení byl takový jeho únik do svého vlastního světa. A psaní také. 

Školou se rozezněl zvonek, všichni žáci okamžitě vstali, sbalili své věci a hnali se domů, jako kdyby jim někdo právě oznámil, že je poslední den planety Země a oni se pospíchali rozloučit se svými blízkými. Louis ale nepospíchal, měl rád, když byli školní chodby prázdné a on se nemusel prodírat davem, měl rád, když věděl, že se na něj nikdo nedívá, a že mu nic nehrozí od Harryho party. 

Harry...

Byli jako Slunce a hvězdy. 

Slunce je totiž hvězda, a tak jsou i hvězdy, že? A stejně tak byl Louis člověk a Harry též.  

Jen se nemohli vystát na jednom místě. Slunce zapadne, když vychází hvězdy, a stejně tak hvězdy zapadnou, když vychází Slunce. 

Louis opustil třídu, šel rovnou ke své skříňce, kam dal všechny své učebnice, vzal si tmavý kabát a vydal se k východu školy. Když už měl východ přímo před nosem, zastavil se. Slyšel podivné zvuky vycházející z pootevřených dveří chlapeckých umýváren. 

Nebránil se zvědavosti, zvědavý byl odjakživa. Potichu, aby ho dotyčný neslyšel, přešel ke dveřím, opřel se o zeď a poslouchal. 

"Mě to ale nezajímá! Copak to nechápeš? Ne každý byl asi poslán na tenhle svět s tím, že si někoho najde. Ne každého bude jednou barevný. A já už jsem se s tím smířil, nikdy nenajdu svou spřízněnou duši, a to je možná můj trest za to všechno."

Hlas který Louis slyšel mu byl velmi povědomý. I když ho nikdy neslyšel tak... Smutný? 

"Mami, ty to nechápeš. Mě to strašně moc mrzí. Já chci život jako každý jiný ale já si tohle nevybral. Já se takový narodil." 

Potom bylo slyšet kroky, prudké otevření dveří a Louis tu stál jako zmrazený. 

*

Harry byl vždy jiný, než kdo ostatní.

A když to zjistil, začal se vyhýbat vztahům, i když se rád kryl za pověst sukničkáře.

Nezajímali ho vztahy jako takové. Nikdy nepřemýšlel o tom, že by si vlastně někdy našel nějakou spřízněnou duši, s kterou by strávil zbytek svého života. Myšlenka, že by s někým měl strávit zbytek života mu přišla.. Nudná. Možná, že ho až děsil fakt, být s jedním člověkem takovou dobu. 

Nevěřil na lásku, nevěřil, že se člověk dokáže zamilovat. Nikdy se neohlížel za lidmi z barevného světa a neříkal si, jak úžasný musí mít život, když se konečně našli. Nikdy. 

Harry byl svým způsobem introvert, který hledal místo v tomhle světě. A i když jeho matka byla ta nejvíc chápavá žena na světě, tohle nechápala. Nebo spíš nechtěla pochopit. Nechtěla si pustit k tělu to, že by její milovaný syn zůstal sám a nebyl by tak šťastný.

"Harry, jsi ještě mladý, nevíš, co od lásky očekávat a já to chápu. Jednou přijde den, kdy najdeš člověka, kterého budeš z celého svého srdce milovat. A možná to nebude dnes, možná to nebude zítra ale stane se to. A tvůj svět bude barevný."

Říkávala mu. Harry to nikdy nebral vážně. 

Láska pro něj byla něco jako neřešitelná úloha v matematice. Nikdo jí nechápal ale všichni ten pocit využívali. 

"Co tady chceš?" Vyhrkl Harry a natáhl ruku k Louisovi, aby ho mohl strčit. Ten ale včas ustoupil. 

"J-Já jsem na odchodu." Zakoktal menší chlapec a obešel Harryho a dal se k východu.

"Co jsi slyšel?" Zařval po něm Harry. Ne, nezařval, jen zvýšil hlas.

"C-Cože?" Koukl se na něj zmateně Louis, zastavil se a podíval se na něj, jako kdyby o ničem nevěděl.

"Ptám se tě, co jsi slyšel. A ani mi nezkoušej lhát, protože by ti to bylo k ničemu." Vycedil Harry skrz zuby a vpíjel do Louise oči, jako kdyby ho snad chtěl zabít pohledem. 

"Nic jsem neslyšel." Špitl tiše Louis, přistihl se, jak se krčí strachy, a tak se narovnal.

"Vypadni." Zamumlal Harry a mávl rukou. Otočil hlavou, jako kdyby nechtěl, aby mu Louis viděl do obličeje a o několik kroků couvl. 

Louis ani na chviličku nezaváhal a opustil školní budovu. 

Cestou domů přemýšlel o tom, co to Harry říkal. Zněl tak bezradně, a tak zlomeně. 

Proč říkal, že si tenhle život nevybral? 

Vždyť má v podstatě skvělý život. Tedy, ne, že by to byl ten typ života, který by Louis chtěl, Louis chtěl být jen šťastný, najít svou druhou polovičku a prožít ty nejkrásnější barvy, které vám život může dát. 

Harryho měl každý na škole rád, přinejmenším k němu každý cítil určitý respekt. 

Tak na co si stěžoval? Co mu vadilo? Sám o sobě ve třídě prohlašoval, že spát každý den s jinou kočičkou mu vůbec nevadí, a že proto se nechce vázat. Že proto nechce, aby jeho svět byl někdy barevný. 

I nad tím, jak oblíbený Harry byl, měl jeho život tmavé stránky. Jestliže nikdy nechce, aby jeho svět byl barevný, potom odmítal veškeré štěstí a smysl života. Vždyť každý byl na tomhle světě jen za jedním účelem, najít si partnera a strávit s ním zbytek života. A i když to zní sebevíc stereotypně, bylo to tak a Harry si nemohl vybírat. 

//

Aloha, tenhle díl je o něco kratší, řekla bych, ale snad se bude líbit. Chtěla bych trochu slyšet váš názor, jak si myslíte, že se to bude dál vyvíjet. Každopádně překvapilo mě, kolik z vás si přečetlo první díl. Dost jsem to nečekala, děkuju moc ♥

Anne cx