COLOURS OF LIFE // Larry Stylinson, CZ

4// Colours&Note

Po tom, co se Harryho pěst dotkla Louisovo obličeje se stalo něco zvláštního. Něco, co nikdo nečekal. 

Louisovi trhlo v žaludku, celé jeho tělo se zalilo nepříjemným teplem, celé tělo ho tak příjemně začalo svědět, vzduch byl najednou sladší a svět jasnější.

Svět byl barevný. 

Po tom, co se to stalo se od něj Harry odtrhl a vyděšeně se díval na své tělo, na věci kolem, jak všechno najednou přicházelo k barvě.

"Co se to děje? Co si to sakra udělal?" Zařval na Louise a odstoupil od něj jako kdyby se ho bál.

"Já nic neudělal. To ty ses mě dotkl." Zakřičel ublíženě zpátky.

Oba dva tam stáli a vyděšeně si prohlíželi jeden druhého. 

"Jestli se tohle někdo dozví, přísahám, že tě zabiju." Řekl Harry.

"Harry já za to ale nemůžu, víš, že tohle neovládáme, nikdo z nás. Nevím, co se to stalo, pochop, že to tak ale má být." Zamumlal Louis, snažil se být rozumný, neudělat žádnou hloupost. Ale pod jeho kůži, uvnitř jeho těla a nejvíce v srdci, ho to bolelo.

Nikdy nebude mít ten perfektní život, o kterém snil.

Čekal od svého barevného života něco víc, než jen velkého hromotluka, který mu ubližoval. Chtěl si najít nějakou skvělou ženu, mít skvělý a pohodový život. Možná, že nějaké děti.

A co z toho měl? 

Harryho Stylese. 

"Mě to absolutně nezajímá. Nevím, co se stalo, nezajímá mě to, nechoď mi vůbec na oči." Harry se otočil na patě a zmizel na chodbě.

Harry vyšel z pánských záchodů, stáhl si rukávy jeho černého svetru co nejvíce dolů, jako kdyby se chtěl schovat před ostatními, přikrčil se, jako kdyby si myslel, že mu to pomůže. 

Bylo mu to ale k ničemu, lidé si všímali.

Louis si bezmocně vlezl do jedné z kabinek a zavřel za sebou dveře, které následně zamkl. Tohle musel být zlý sen. Harry nemohl být jeho spřízněná duše. Nikdy.

Za prvé, spřízněnou duši chlapec vždy našel jedině v dívce, za druhé, nechtěl. To bylo jediné slovo, na které dokázal přijít. 

Nechtěl ho mít v životě, nechtěl s ním mít nic společného. Nechtěl, aby byl důvod jeho barevného světa, o kterém si ještě před pár minutami myslel, jak úžasný musí být.

Vždyť člověk si měl přeci najít někoho, s kým bude šťastný a s kým bude chtít strávit celý zbytek svého života. Někoho, s kým si uměl představit budoucnost. 

Rozhodně ne někoho, koho ze srdce nesnášel a nenáviděl a nejradši viděl mrtvého.

Ne, takový Louis nebyl, nikdy by nikomu neublížil, ani mouše. 

Po tvářích se mu skutálelo několik slz. Byl zklamaný, naštvaný sám na sebe, protože očividně neměl na nikoho lepšího než na toho kluka s vlnitými, hnědými vlasy a elektrizujícími modrými oči. 

Byl naštvaný na sebe, protože si nepředstavoval budoucnost s chlapcem. 

Co se to vůbec ksakru stalo?

Když se trochu sebral, vyšel z kabinky a opláchl si obličej studenou vodou, aby nebylo tolik poznat, že plakal. Zhluboka se nadechl a opustil místnost. 

Chodba už byla plná lidí, zřejmě všichni už byli po obědě, a tak jen bloudili po chodbě. Nikde však nebylo vidět Harryho ani jednoho z jeho poskoků, za což byl Louis vděčný. 

Nemohl ovšem změnit to, že na něm dost lidí nechalo pohled. Ještě aby ne, ještě ráno patřil mezi černobílé. 

"Tak co Tomlinsone, kdo je ta nešťastná?" Zasmál se někdo.

"Lituju jí!" Vypískl další. 

Louis se přikrčil, stejně tak, jako to dělal pokaždé, když ho někdo urážel. Tak moc chtěl být neviditelný, zmizet. 

Tak moc si přál, aby tohle nebyla realita.

Odpolední vyučování se naštěstí rychle přehoupl, Louis opět opouštěl třídu dějin umění jako poslední, vůbec mu to nevadilo. Nechtěl, aby ho někdo viděl. Už tak ho ovšem vidělo dost lidí. 

Vlastně nebylo co ztratit.

Došel ke své skříňce, otevřel ji, vzal si černý kabát a šálu, do které se zachumlal a když už chtěl skříňku zamknout, všiml si zmuchlaného papírku na horní poličce. Byl si jistý, že jeho nebyl.

Vzal ho a chtěl rozbalit.

Po chodbě se ale rozlehly kroky doprovázené zlým smíchem. Otočil se a viděl dva Harryho kumpány.

Mířili k němu.

Zmuchlal papírek, strčil si ho do kapsy a rychlým krokem vyšel ze školy, mířil k blízkému parku.

"Ale no tak, Boo Bear, snad se nás nebojíš." Zasmál se jeden.

Louis se zašklebil nad tím, jak ho nazvali. Říkávala mu tak máma, když byl maličký a měl to moc rád. Ovšem jen do doby, než na to přišli jeho spolužáci. Byla to část jeho soukromí. 

Přidal do kroku. Věděl, že v parku se může bezpečně ztratit.

"Boo Bear, neutíkej nám." Slyšel, byli blíž, než si myslel.

Ihned jak došel k prvním stromům, začal se proplétat a často měnil směr. Park byl rozlehlý, místy dost hustý. Věděl, že se tu někde může schovat. Bál se svých pronásledovatelů.

Když byl u polorozbořeného altánku a myslel si, že je dost hluboko, sedl si na starou, dřevěnou lavičku a znovu vytáhl zmuchlaný papírek. Venku sice mrzlo a i přes to, že měl Louis kabát a šálu, mu byla zima ale byl v bezpečí. 

Chci s tebou mluvit, potřebuju s tebou mluvit. Napiš mi místo a čas a nech mi to ve skříňce. H. 

//

Olala, asi to dnes není nic moc, omlouvám se :x

Jsem strašně moc ráda za počet lidí, který si to včera přečetl, děkuju, děkuju, děkuju. 

Taky děkuju za komentáře, vždycky potěšíte, za votes. Za všechno ♥

Anne cx