COLOURS OF LIFE // Larry Stylinson, CZ

7//Hello there&Schooll bell

O několik dní později se šílenství o tom, že Louis patří do barevného světa uklidnilo a tak modroočko mohl konečně procházet chodbami školy bez toho, aniž by se za ním každý druhý otáčel, i tak to byl ale přinejmenším každý pátý člověk. Snažil se vyhýbat se Harryho partě a především Harrymu. Nechtěl ho potkat. Jediné co chtěl bylo stát se siluetou, a tím sice ztratit možnost šťastného a barevného života ale na druhou stranu se nemuset trápit tím, co se dělo.

Louis úspěšně došel až do učebny angličtiny, posadil se do poslední lavice a rozhlédl se kolem. Zayna nebylo nikde vidět. Na to už si ale víceméně zvykl. Od té doby, co je v barevném světě je úplně jiný. Ne, že by ho neměl rád, nebo mu snad nějak záviděl (i když ano, závidí mu, a to jak moc) se změnil. Z tajemného Zayna je najednou šťastný Zayn. Šťastlivec.

Třída se začala postupně zaplňovat, už i Stylesova parta, která když zjistila, že Louis obsadil jednu z posledních lavic se div neproměnila v krocany, dorazila. Jen jeho, jen Harryho ne a ne vidět. Brunet o tom chviličku přemýšlel, kde asi může být, upřímně dlouho si ho už nevšiml ale dával to za vinu tomu, že se mu snaží vyhýbat. O několik okamžiků později se ovšem napomenul, protože by o něm vlastně vůbec neměl přemýšlet a už vůbec by se neměl starat, kde vězí. 

Hodina začala, téma byl Shakespeare a jeho díla a otázka, zda-li byl opravdu takový umělec a dramatik, za jakého ho dodnes mnozí považují. 

Asi deset minut po zvonění někdo zabušil na dveře a následně udýchaně vstoupil do učebny.

"J-já se moc omlouvám.. M-měl jsem menší problém." Vyhrkl zadýchaně Harry. 

Tváře měl červené z toho, jak pospíchal, vlasy rozcuchané a celý vypadal tak nějak jako hromádka neštěstí, protože přeci jen nebylo jeho zvykem chodit pozdě do hodin. 

Byl roztomilý a znovu vypadal tak bezbranně. 

Harry se rozhlédl po třídě. Jediné volné místo byla poslední lavice, vedle Louise. Když se střetli pohledy, Harry okamžitě uhnul. Zadíval se na zem a neochotně se rozešel k poslednímu místu. Louis ho chvilku pozoroval, potom ovšem odvrátil pohled a věnoval pozornost profesorovi. 

"Ehm.." Odkašlal si Harry po několika minutách. Tak, aby to slyšel jen Louis.

Louis sebou cukl ale rozhodl se tomu dál nevěnovat žádnou pozornost.

"No tak.." Zašeptal Harry a opřel se lokty o stůl, aby viděl na svého spolusedícího lépe.

"Co je?" Zeptal se tiše Louis.

"Nestojím ti ani za jeden pohled?" 

"Víš, že ani ne?" Odsekl modroočko ale nedalo mu to a podíval se na Harryho. 

Vůbec nevypadal jako Harry, kterého znal. Byl jiný. Měkčí, kdyby to měl popsat takhle. Jeho bledé tváře vypadali jako tvářičky malého dítěte, jeho oči zářily elektrizující barvou zelené. Vypadal tak nekonečně dobře. 

"Nemáš dnes čas?" Zeptal se tiše, trochu stydlivě Harry.

"Co?!" Vyhrkl Louis, asi až příliš nahlas.

"Pane Tomlinsone a Stylesi, můžete prosím opustit třídu?" 

Oba jmenovaní se ublíženě podívali jeden na druhého a potom na profesora. 

"Ven!" Zdůraznil profesor a tak oba dva opustili třídu.

"Páni, děkuju, to se ti povedlo!" Řekl uraženě Louis, složil si ruce na hrudi a sedl si na jednu z laviček, která byla na chodbě. Harry si opatrně, jako kdyby Louis měl snad každou chvilku vybuchnout, sedl vedle.

Několik minut panovalo hrobové ticho, které přerušil Harry šoupáním podrážek o dlážděnou podlahu.

"Promiň." Zamumlal a podíval se omluvně na chlapce sedícího vedle. Ten neodpověděl, jen otočil hlavu, aby se na něj nemusel dívat a zhluboka se nadechl.

"Proč ses ptal?" Zeptal se po několika minutách dalšího ticha a snad poprvé za tu dobu se na něj dobrovolně podíval. 

"Protože... Protože mi nějak přišlo vhodný tě vidět.." Odpověděl tiše Harry.

"Tak tobě to přišlo vhodný? Nejdřív mi řekneš ať na celou tu věc zapomenu, ať si počkám na to, než se z nás stanou siluety, že možná dostaneme druhou šanci na šťastný život a když si myslím, že už se ze mě ta silueta konečně stává, tak jen tak přijdeš?" Vyhrkl Louis.

Nevšiml si, jak moc se naklonil k Harrymu, jak moc si jsou teď blízko. 

Harry několikrát zamrkal a potom zkřivil obočí. Nevěděl co dělá, co ho žene k tomu tohle udělat. 

Pomalu položil jednu ruku na tvář chlapce, který se na něj rozhořčeně díval. Jakmile tak udělal, rozhořčený výraz se změnil na zmatený, možná maličko vyděšený. 

Chodbou se rozezněl školní zvonek, jakmile se otevřeli první dveře učebny, Harry už byl na nohou a odcházel pryč. Louis bez jediného slova či pohybu pozoroval, jak mizí v davu.