Inside the book [PROBÍHÁ ÚPRAVA]

5.kapitola

Aranel procházela chodbami paláce směrem k hlavní bráně po boku Alassëy. Neměli to už daleko a tak se za chvíli obě elfky ocitly u brány. Všichni zde již byli a dělali poslední úpravy před cestou. Upravovali sedlové brašny, dotahovali koním podbřišníky a občas jim prohlédly nohy. Aranel se rozhlížela kolem sebe až pohledem narazila na zrzavou elfku, kterou její přítelkyně nazývala velitelkou stráží. Okamžitě se víc zabalila do pláště aby nebyl vidět ani kousek oblečení, které patřilo oné osobě.

Po chvíli uviděla blonďatého elfa, jež mířil přímo k nim. ,,pojď za mnou" pokynul Aranel. Ta se jen otočila k Alassëe a usmála se na ni, pak hned vycupitala za princem. Vedl jí davem elfů až dopředu k jeho běloušovi. Vedle něj stál stejně velký, majestátní, grošovaný hřebec s dlouhou černou hřívou. Měl silné, štíhlé nohy a díval se na elfku svýma velkýma očima.

Aranel zůstala stát s úžasem ve tváři. Věděla co je to zač. Kůň na ni hleděl svým pohledem plným upřímnosti, naopak i vzdoru a nadřazeností. Aranel jeho pohled hned zaregistrovala a ušklýbla se. Legolas si všiml jejího pohledu a znejistěl. ,,copak, nelíbí se ti?" obrátil se k Aranel. ,,ty sis nevšiml jak se na mě dívá?" usmála se pobaveně. Legolas se podíval na hřebce a taky se pousmál.

,,jmenuje se Oricon a je trošku temperamentnější" vysvětlil. ,,myslím, že si budeme rozumět" odvětila Aranel a vyšla k hřebci. Ten jen nervózně pohodil hlavou, ale nechal dívku aby ho pohladila. ,,skvěle" řekl a vyhoupl se na svého koně. Aranel po něm pohyb zopakovala a už seděla v Oriconově sedle. Hřebec znovu hodil hlavou a nervózně přešlapoval, poté dal princ povel k odjezdu.

Obloha byla pokryta tmavými mraky, jakoby mělo každou chvíli začít pršet. Z nebe však nespadla jediná kapka. K tomu foukal mírný vítr a hnal před sebou mraky jako stádo ovcí. Les byl temný a zdál se bez života. Bylo, ale tu a tam slyšet tiché šeptání stromů, které se neslo po celém hvozdu jako smutná píseň. Pomalu umíral, jeho dny jakoby neznaly konce. Odsouzený ke stálému bdění a nářku. Ani ptáček nezazpíval. Nikde ani živáčka. Aranel se rozhlýžela kolem sebe a i když byl les pohlcen temnotou púsobil na ní příjemně. Líbilo se jí ticho a klid, jež zde pobýval.

Zadívala se hluboko do hvozdu. Míhlay se v něm stíny a sem tam ho prosvěcovaly sluneční paprsky které se dostaly zkrz mraky. Působil prastaře. V tom zaslechla podivný zvuk, potom zapraskala větvička. Elfka zastavila koně a pozorovala bedlivým pohledem les. Za chvíli se z pravé strany hvozdu vynořil krásný bílý jelen s velkým parožím posazeným na hlavě jako korunou. Pozoroval ji svým pohledem plným vznešenosti. Oricon pohodil nervózně hlavou. Zbytek skupiny se pomalu ztratil za zatáčkou a Aranel s hřebcem zůstala sama. Oricon zaržál a v tu chvíli jelen utekl zpět do útrob lesa. Elfka si jen povzdechla a pobídla grošáka do klusu aby dohnaly ostatní.
Po cca 1000 letech je tu nová opravená kapotola!

Jen taková kraťoučká abychom posunuly děj😉