Proč??? Protože on!!!

22. Smutek

Letos to bude už sedm let co umřel můj děda. Je mi smutno při každé vzpomínce na něj. V mé mysli si furt promítám zážitky s ním. Je to všechno jako včera. Když mě vozil na kárce do vedlejší vesnice pro vajíčka, nebo když šel poradit před branku pánovi cestu a já se rozbrečela, aby nikam neodcházel. Jak už jsem říkala bude to sedm let. Tenkrát mi bylo deset a já to zatím tolik nevnímala co se děje ve vedlejší místnosti. Jen ke mně zavřeli psa, aby se nemotal pod nohy sanitářům. Když jsem to zjistila, dokonce jsem se začala i modlit. Čekala jsem na zázrak, ale nic se nestalo. Čekala jsem marně.

Sedím ve škole a dneska nemám na nic náladu, jsem protivná, zlá a hlavně smutná. Jediný komu jsem něco řekla, teda spíš odsekla byla Kristýna. Sedím si tak v lavici, nikoho nevnímám a vzpomínám. Vzpomínám na dědu, na časy kdy jsem byla malá, na časy s Honzou, prostě na minulost. Asi třetí hodinu jsme měli biologii a o přestávce před biologií jsem si dala do uší sluchátka a poslouchala dědovo oblíbené písničky. Slzy se mi draly do očí, zkoušela jsem je zatlačit, zatím se mi to vedlo, dokud jsem po zádech nesjela o zeď a sedla si na zem a měla puštěnou dědovo ale opravdu nejoblíbenější písničku. Byla to Imagine od Johna Lennona. Tu děda miloval. U ní jsem se už neudržela a rozbrečela. Nikdo si mě nevšímal, protože kdykoliv se mě na něco dneska zeptali, křičela jsem na ně, aby mě nechali na pokoji. Když jsem tak seděla na té zemi před biologií se stékajícími slzy po tváři, šel kolem mě ten kluk, co mi pomohl s tím tácem minulý týden, když Kristýna jela do Příbrami. Viděl mě sedět na zemi, přišel ke mně, klekl si a setřel mi z tváře stékající slzu. ,,Co se děje, proč tu tak sedíš a hlavně proč pláčeš?'' Pokoušela jsem se nadechnout a když se mi to povedlo řekla jsem: ,, Je mi smutno.'' ,, Pojď, pomůžu ti vstát.'' Chytil mě v podpaždí, vytáhl mě ze země, ani jsem nevěděla jak, ale zase jsem stála. Opřel mě o zeď po který jsem před chvílí sjela dolů na zem. Podíval se mi do očí a setřel mi ze tváře zbylé kapky stékajících slz. ,,Vzchop se a mysli na něco hezkého.'' ,,Jenže to nejde.'' A se smutným obličejem jsem se podívala směrem k zemi. ,,Ale jde, jen si na něco hezkého vzpomeň, máš?'' ,,Jo.'' ,,Tak a teď na to mysli zbytek dne'' Vzpomněla jsem si na něj jak mi pomohl s tím tácem a pak si ke mně i přisedl a povídali si spolu. Byl to první člověk, který se se mnou baví. Při vzpomínce na tohle se mi v očích blýsklo štěstí. ,,No vidíš, že to jde, a pak že to nejde.'' Když to dořekl musela jsem se přiblbě usmívat. Dneska mi s tácem na obědě pomohla Kristýna. U stolu jsme seděli já, Kristýna a Nikča. Nikča s námi chodí taky do třídy na agropodnikání a je to jeden z těch mála lidí, co se se mnou baví. A pak přišel on. Přisedl si k nám a povídali jsme si o všem možným. Já jsem byla v sedmým nebi, že si se mnou někdo povídá. Když už měl to měl snědený a chtěl už odejít křikla jsem na něj: ,,Počkej, jak se jmenuješ?'' ,,Mates.'' a odešel.