Proč??? Protože on!!!

16. Prstýnek

Uplynulo už 13 dní a mi zítra letíme domu. Vůbec se mi nechce, nejraději bych tu zůstala napořád. Nyní je poledne a mi jsme už poobědě a jsme na pokoji. Honza je už od rána neklidný, to mi přišlo docela dost divný. "Děje se něco?" "Ne, co by mělo být? Nic se neděje. " "Dobře, tak jo. Jen že jsi tak vycukaný a neklidný." "Nejsem to s ti jen něco zdá." Odpoledne už jsem začala balit, protože jestli se večer zdržíme nebudu mít na to čas. Balila jsem od jedný a ted jsou tři hodiny a konečně mám vše zabaleno. Pak jsme šli do parku, nebyla tam ani noha, ani jeden jediný živáček kromě nás dvou. Sedli jsme si na lavičku a povídali si. Nikdy mě nenapadlo, že se o tom někdy bude chtít bavit. "Jak to s námi vidíš do budoucna?" Vůbec jsem nevěděla co si o tom myslet. "Ty se se mnou chceš rozejít?" "NE! To v žádném případě, já tě miluju!" "Tak proč se mě na to ptáš?" "Jen tak, abych věděl jak na tom jsem. " " Ty blázne, já tě miluju a nehodlám to jen tak měnit." "Já taky ne." "Tak to je dobře" Ta jeho otázka mě tak vystrašila, že když mi odpověděl, tak mi ze srdce spadl takový kámen, že to snad musel slyšet i on. "Chtěla bys mýt někdy děti?" "Jo chtěla, ale teď je na to brzy, je mi teprve šestnáct za čtrnáct dní sedmnáct, ale někdy určitě a doufám že s tebou." Podívala jsem se na něho a usmála se. "A vůbec, jsi dneska divnej." "Proč myslíš?" "No od rána jsi tak divně nervózní jako by se mělo něco stát, teď se mě tu ptaš na tohle. Co je to dneska s tebou?" "Nic, vůbec nic. Všechno je v pohodě." "Jen aby." V parku jsme seděli a povídali si do půl šesté, večeře je od šesti hodin a tak jsme se šli připravit na pokoj. Dneska jsme ještě neviděli Honzovi rodiče až teď na večeři. Taky si všimli, že je Honza dneska nějak divný, ale radši se ho na nic neptali, asi něco věděli nebo trochu tušili. Večer jsme šli na procházku po pláži až jsme došli na místo, kde jsme spolu poprvé viděli ten překrásný západ slunce. Tam jsme se i zastavili. Ten pohled na ten západ slunce se mi snad nikdy neomrzí. To je taková nádhera nic krásnějšího na světe ani nemůže být. A v tom to přišlo. Honza mi chytil obě ruce, podíval se mi do očí a klekl si. Koukala jsem na něj jak na zjevení. A v tom si něco začal tahat z kapsy. Malá červená krabička, kterou držel v rukách a natahoval ji ke mne. V té krabičce byl prstýnek. Prstýnek s malým bílým kamínkem, který od záře zapadajícího slunce měl barvu naoranžovělou. "Chceš se mnou strávit zbytek života?" "A.....A... Ano." Byla jsem tak překvapená, že jen co jsem to dořekla skočila jsem mu po krku a začala ho vášnivě líbat. "To kvůli tomuhle jsi byl celý den vyklepaný a nervózní?" "Jo." "Tak to jsi vůbec nemusel. Vždyť já tě miluju." Nevím jestli se začervenal a nebo jestli to byl odraz slunce, ale bylo to strašně roztomilé, pohladila jsem ho tváři a políbila ho. Honza mi potom nandal ten prstýnek. Padl mi úplně přesně. Z Honzy bylo vidět jak si oddechl a ulevilo se mu. Byl klidnější. Bylo asi osm večer a tak jsme šli do nejbližší restaurace a oslavili to. Slavili jsme do desíti, pak jsme se už museli vydat zpátky do hotelu, neboť zítra letíme domů. Obzvláště teď se mi domů vůbec nechce. Tohle byla moje nejkrásnější dovolená co jsem kdy zažila. Ráno když jsme čekali na letadlo jsem přišla k Honzovo rodičům, objala je a poděkoval jim za tuto překrásnou dovolenou, podívala jsem se na Honzu a poté na ruku, kde jsem měla prstýnek. Oni si ho ani nevšimli. S Honzou jsme se domluvili, že to nikomu neřekneme, jedině by si všiml toho prstýnku, což si u mě si všimne málokdo a rodičům jak jeho tak i mým to řekneme až na naše výročí a to máme čtvrtého listopadu.