Milady a nezdvořák

2.kapitola

Když konečně dorazily domů, byla Eliza úplně vyčerpaná. Jízda s matkou kočárem se stala utrpením, protože neustále básnila o jejím nadcházejícím sňatku jako o největším zázraku na světě. Hnědovláska div nevyskočila z vozu už za jízdy. Z těch chvalozpěvů ji třeštila hlava. Několikrát měla chuť zakřičet nebo říct, ať si ho vezme sama, když je tak dokonalý. Nakonec se však ovládla, protože příliš dobře věděla, jak by to skončilo. Kázáním o nedostatku jejího nadšení při tom nečekaném štěstí.

Avšak, jakmile vůz zastavil, už ji nic nemohlo zadržet. Nepočkala ani na lokaje, aby jí pomohl dolů. Sama s pozvednutými sukněmi zdolala výstup z kočáru a než se ven dostala její společnice, už se hnala do své komnaty. Potřebovala být sama.

Ve chvíli, kdy za sebou konečně zavřela dveře ložnice, se vrhla na postel a začala do ní bušit. Vztekem skoro neviděla. Ignorovala skutečnost, že si pomačká šaty. Jen ať aspoň matka vidí, že není žádná ovce na porážku.

To už však její malý vzdor přerušilo zaklepání. Tiše zaklela s obličejem zabořeným do přikrývky. Chtěla takhle zůstat a dělat, že tu vůbec není. Ovšem, když se zaťukání ozvalo znovu, skulila se na záda a zakřičela: „Nechte mě na pokoji! Chci být sama!"

„Má paní, to jsem já Mary," ozval se vzápětí hlas její služebné, která jí věrně sloužila již od dětství. Na ni nechtěla být protivná. Ona ji nenutila do svatby s plesnivým dědkem. Ještě chvíli se však převalovala na posteli, aby naschvál šaty trochu zmačkala, než se konečně posadila a zavolala: „Tak pojď dál."

Služebná dlouho nečekala, protože to skoro ještě nedopověděla a už se dveře otevřely. Vplula dovnitř a jakmile ji uviděla v šatech na posteli, spráskla ruce. „Co mi to děláte? Ach, ty šaty. Taková krása. Styďte se! Šup šup ven z postele. Budeme to muset narovnat."

Načež jí rázně pomohla na nohy a hbitými prsty ji začala dostávat ze šatů. Poté ji rázně usadila k zrcadlu a pustila se do jejích vlasů. Rozmotala je a opatrnými pohyby je začala rozčesávat. Přičemž si ji měřila v zrcadle zamračeným pohledem, ale Eliza dělala, jako kdyby to neviděla.

„Tak jaký byl ples, má paní?" prolomila služebná ticho po chvíli, kdy už bylo jasné, že její svěřenkyně jako první rozhodně nepromluví.

Mladé dámě zacukaly koutky úst nad jasným vítězstvím, načež spustila uragán slov: „Hrozné, Mary! Naprosto příšerné. Horší už to být nemohlo. Proč jen jsem raději nemohla jít do divadla. Tohle byla tragédie." Když si všimla, jak se služebná snaží zadržet smích, zamračila se a dodala: „Jsem zasnoubená s hrabětem nad hrobem! Sotva tančí, usmívá se... snad se ani neusmívá. Úsměvem se to nazvat nedá. Nejhorší ale na tom je, že moje drahá matka je naprosto spokojená. Co jen budu dělat?"

Mary se zatvářila soucitně, načež aniž by ustala v pohybech rukou, pronesla: „Určitě něco vymyslíte, lady Elizabeth. Než přijde svatba, to bude trvat. Třeba se stane nějaký zázrak."

Eliza s povzdechem kývla. Má pravdu, nebude to hned zítra. Do té doby ho třeba klepne, nebo něco vymyslí ona sama. A kdyby se zapojil i nějaký ten zázrak, rozhodně by se nezlobila.

Zamyšleně zakotvila pohledem na kroutících se pramíncích vlasů kolem jejího obličeje. Jemně si jeden namotala na prst a pousmála se. Milovala svoje vlasy. Kroutily se, jak chtěly a její matka to přímo nesnášela, proto ji taky nutila nosit ty strašné drdoly. Chtěla tím nejspíš potlačit kus její osobnosti. Bohužel zatím se jí to nedařilo, protože jakmile byla mladá žena doma, vlasy znovu získaly ztracenou svobodu.

Konečně se odtrhla od vlasů a jen tak bloumala pohledem po pokoji. Česání ji vždycky uklidňovalo. Vztek pomalu odplouval pryč. Už neměla takovou chuť někomu zakroutit krkem, když v tom se její oči zastavily na hodinách. Udeřilo ji to jako blesk. Při tom pohledu se jí totiž vybavila vzpomínka, kterou díky novým událostem odsunula do pozadí. Nyní ji to však uhodilo přímo do obličeje. S výkřikem strachu vyletěla na nohy a vyhrkla na překvapenou služebnou: „Musíme zachránit Colina!"