Milady a nezdvořák

22.kapitola

Později, když už se loď plavila po širém moři a přístav se stal minulostí, se konečně Eliza rozhodla vyjít ven. Chtěla se chovat jako dřív a na vše zapomenout.

Ač se času stráveného v kajutě v duchu bála, držela se. Vzpomínky na ni neútočily. Nechápala, jestli vážně zabralo to přestěhování, nebo je překonala už tím, že došla na palubu, ale byla za to vděčná.

Odhodlanými kroky vstoupila na palubu, na které byl čilý ruch. Piráti pobíhali sem a tam. Ona však očima hledala jediného. Černého ryse. Objevila ho u kormidla. Na okamžik si jen vychutnávala ten pohled, jak mu na rtech září úsměv a na rukách hrají svaly. Nemohla se ho nabažit.

A při tom pozorování si uvědomovala, že by ani jinam patřit nemohl. Tady byl svým vlastním pánem. V jeho tváři četla radost. Užíval si to, co mu jako vůdci přicházelo do cesty. Užíval si boj s živly, nebo žertování se svými muži. On se narodil pro to, aby se stal pirátem.

Najednou však na sobě ucítila cizí pohled. Trhla sebou a zmateně se obrátila, zatímco očima hledala dotyčného. Hledání jí netrvalo dlouho, protože se už vzápětí nabodla na pobavený pohled Rabího. Jeho úsměv jako kdyby říkal, že ví přesně, co se jí honí hlavou. V tu ránu se jí do tváří nahrnula červeň a prudce se od něj odvrátila. Načež se odhodlaně vydala kapitánovým směrem.

„Zdá se, že v nejbližší době nenarazíš," poznamenala lehce, když k Simonovi došla. Dokonce si stoupla před kormidlo a položila na něj ruce. V tu chvíli si hleděli z očí do očí. Simon si ji nejdříve pomalým svádivým pohledem prohlédl, než prohodil s koutkem pozvednutém v úsměvu: „Možná se to změní, když mi budeš stát ve výhledu, Eliz."

Tak ráda byla v jeho společnosti. Úplně cítila, jak z ní všechno padá a přichází chuť ho škádlit. Věnovala mu proto sladký úsměv a přiblížila se k němu se zašeptáním: „Možná." Už se skoro dotýkala jeho rtů, ale než mohl něco udělat, jiskření přerušila fouknutím mu do obličeje a hbitým ustoupením. „Měl jsi tam mouchu, můj pane," dodala už normálním hlasem a s posledním zamrkáním se vydala pryč.

„Zatracená ženská," zaklel Černý rys, jakmile zmizela z doslechu. Přesto svá slova nemyslel vážně. Na ústech mu hrál úsměv. Byla úžasná a on měl radost, že se usmívala. Měl strach z té chvíle, kdy ji zanechal v kajutě samotnou. Několikrát se chtěl vrátit, ale nakonec to neudělal. Chápal, že jednou to zkusit musela. Měl však celou dobu, co kormidloval svou loď do známých vod uši napnuté. Kdyby cokoli zaslechl, všeho by nechal a vrhl by se za ní. Ovšem, když ji viděl, jak ho škádlí a provokuje s polibkem, věděl, že nejhorší je za nimi. Vracela se do normálu.

„Vypadá to, že to zvládá dobře," ozval se za ním náhle Rabí, který se k němu přiloudal.

„Naštěstí ano. Už zase provokuje. To je dobré znamení," odvětil souhlasně.

„Takže se výstup v nejbližším přístavu konat nebude?" otázal se kněz zvědavě, zatímco si svého přítele zamyšleně prohlížel.

Simon se zhluboka nadechl. Znovu mu připomněl realitu. Eliza nebyla pirátka. Byla dáma a ta nemohla žít tímhle životem. Musel ji nechat jít, ač mu to každým dnem připadalo nemožnější. Jenže jí neměl co nabídnout, byl prostý pirát. Zasloužila si někoho jiného. Někoho, kdo ji ochrání před zlem. Jemu se to nedařilo. Zatřásl hlavou a chladně pronesl: „Bude. Nic se nezměnilo, v nejbližším přístavu ji posadíme na loď domů."

Načež se znovu věnoval obzoru před sebou. Takže si nevšiml Rabího poťouchlého úsměvu, se kterým si ho prohlížel. „Však uvidíme."

****