Milady a nezdvořák

33. kapitola

Simon se od ní okamžitě s nadávkami odtáhl a vyskočil na nohy. Oči ještě trochu zmámené touhou se snažily probrat, když se otočil ke dveřím, ve kterých stál Johns.

„Co se sakra děje?" zeptal se Simon rozčíleně.

Eliza si mezitím nejistě přivinula přikrývku výš, i když neměla co skrývat. Pro jednou byla ještě pořád oblečená. Přesto neměla zrovna v lásce to jejich neklepání a rovnou vbíhání do místnosti.

„Máme vážný problém, kapitáne. Je tu stráž a jde na jistotu. Museli nás sledovat, nebo dostat od někoho tip, protože obklíčili celý dům," vyhrkl udýchaně a nejistě. Očividně nechtěl být tím, kdo tu špatnou zprávu bude sdělovat.

Ženy se při těch slovech zmocnila hrůza. To přece nemohlo být možné. Nemohli je najít a obklíčit. Tady měli být v bezpečí.

Černý rys mlčky přeběhl k oknu a nenápadně z něj vyhlédl. Vzápětí však od plic zaklel.

„Jsou všude. Sakra. Museli dostat muže na hlídkách. Měl jsem to lépe kontrolovat a zajistit," nadával si rozzuřeně. Uvědomoval si, že ve starosti o Elizu zanedbal své povinnosti.

To už se i mladá žena vrhla z postele. Nedbala na bolest, která jí projela nohou, když k němu doskákala. Pevně ji zachytil a sjel nesouhlasným pohledem.

„Musíte odsud hned zmizet, Simone. My je nějak s Vivi zdržíme. Nesmí vás dostat," vyhrkla vyděšeně.

To už ale muž pevně vytáhl svůj meč a sevřel ho v ruce. „Na útěk je už pozdě. Jsou všude. Budeme muset bojovat a doufat, že vyhrajeme," konstatoval chmurně, než ji drsně políbil na čelo. „Miluju tě," dodal šeptem.

„A já tebe," zašeptala a přitiskla se k němu celým tělem. „Slib mi, že tě nedostanou!"

Její pirát se uchechtl. Načež si ji lehce nadhodil do náručí a donesl zpátky na postel.

„Víš moc dobře, že něco takového ti slíbit nemůžu, i když bych chtěl. Ale co ti slíbit můžu, že tobě se nic nestane. Postarám se o to," dodal rozhodně a než mohla vůbec zaprotestovat nad tím, že ji vrátil na začátek, byl pryč.

Eliza chvíli hleděla do míst, kde ho viděla naposledy. Srdce jí začalo tlouct jako o život, když uslyšela zdola řinčení zbraní a křik. Tak opravdu už byli v domě. Dech se jí zadrhl. Přece jí ho nyní nevezmou, když ho konečně získala zpátky.

Tak to teda ne, pomyslela si rozhodně a začala se zase sunout z postele. Jakmile stála její noha protestovala při každém kroku, ale nesměla se nechat odradit. Nemohla tam jen tak sedět v posteli a modlit se. Ne! Musela sama nějak pomoci. Nedbala na to, že se dvakrát málem rozplácla na zemi. Pokračovala dál. S hlasitými nádechy se dostala až ke dveřím. O ty se opřela a jen na chvíli zavřela oči, aby unikla tepající bolesti. V tu chvíli si také do boty schovala dýku, kterou cestou sebrala ze stolu.

Když však zezdola zaslechla ještě hlasitější výkřiky, otevřela prudce dveře a vyrazila. Opírala se o vše možné. Nadlehčovala nohu, ale nezastavovala se. Jakmile se dostala na první schod, vyčerpaně se na něj sesunula. V noze jí škubalo, pot z ní tekl, ale konečně uviděla, co se děje dole, když se sehnula.

Rychlým pohledem přehlédla situaci. A nebylo to vůbec dobré. Stráží bylo dvojnásobně víc než mužů Černého ryse, takže to byl dost nevyrovnaný boj. V další chvíli si dokonce musela zakrýt ústa, aby nevykřikla hrůzou, když byla svědkem toho, jak na zem padl Pierre. To ji jen vybičovalo k tomu, aby v chumlu bojovníků hledala svého milého. Brzy se jí poštěstilo a nalezla ho v obležení pěti mužů zákona. Bojoval mrštně a na tváři mu i přes to všechno hrál úsměv. I v této situaci si to užíval.