Milady a nezdvořák

19.kapitola

Celé tělo ji bolelo. Cítila snad každičký sval. Oči držela zavřené. Nedokázala je otevřít a její mysl létající kdesi nad ní vlastně ani netušila, zda se chce probrat a čelit životu. Možná by bylo nejlepší se poddat spánku a nechat odplavit ten pocit bolesti. Jenže nic nešlo, jak by chtěla. Držela sice oči zavřené, ale spánek stále nepřicházel. Čím víc se ho snažila přivábit, tím víc se od ní vzdaloval.

Když se do jejího povědomí dostaly i tiché hlasy, už neměla nejmenší naději utéct do říše snů. S hlasy kolem ní totiž přišly i vzpomínky. Trhla by sebou, kdyby se dokázala hnout. Dech se jí zadrhl hrůzou. Nechtěla vzpomínat. Toužila zapomenout. Proto se zoufale zaposlouchala do rozhovoru, aby nebyla jen se svými myšlenkami.

„Bude v pořádku?"

„Nemusíte se bát. Není ohrožena na životě. Vypadá to, že horečka z prochlazení klesla dostatečně na to, aby se už nevrátila. Ruka se jí postupně zahojí stejně jako ostatní rány na těle. Krk ji bude ještě několik dní bolet a bude se jí špatně polykat, ale i to zmizí. Každopádně to, co mi dělá starost, je její duše. Ta se tak snadno nevyléčí. I když ke znásilnění nedošlo, nemělo to podle vašich slov k tomu daleko. Některý organismus se s takovou situací může vypořádávat hodně dlouho. Není snadné na něco takového zapomenout. Proto vám radím, pane, trpělivost a zase trpělivost. Chce to čas."

Hlasy se začaly vzdalovat, až utichly. Ještě chvíli Eliza ležela bez hnutí, než pomalu zatřepotala řasami a otevřela oči. Nad sebou spatřila nehostinný špinavý strop cizího pokoje. Unaveně odvrátila zrak na stranu, aby si prohlédla zbytek. To už si však muži uvědomili, že je vzhůru díky zavrzání postele. Rázem se u ní objevil Černý rys. Klekl si před postel a zahleděl se jí starostlivě do očí.

„Jak ti je, Eliz?" zašeptal hlasem plným citu.

Mladá žena si ho nejistě prohlížela. Věděla, že je to Simon. Že to není muž z lodi, ale přesto nedokázala svoji mysl zbavit strachu. Ještě chvíli mlčky přejížděla očima po jeho obličeji, ale stále v něm neviděla nic podlého ani nebezpečného. Jenom pouhou starost, proto si jazykem objela popraskané rty a zašeptala: „Jde to."

I on si ji dlouze prohlédl, než se nejistě otázal: „Můžu tě vzít za ruku?"

Nechápavě svraštila obočí. Nebylo jí jasné, proč se ptal zrovna na takovou věc, a tak prostě kývla. Načež téměř zpomaleně sledovala, jak se jeho velká ruka blížila k její. Dech se jí trochu zrychlil, ale víc nic. Jakmile se jí však téměř dotýkal, znovu jí před očima bleskly vzpomínky a ona sebou vyplašeně trhla. Pirát se okamžitě stáhnul.

„To nevadí. Nic se neděje. Chce to čas, abys na to všechno zapomněla. Jen chci, abys věděla jediné. Nikdy! Nikdy bych ti neublížil! Vím, že je to všechno moje vina a já za to přebírám veškerou zodpovědnost. Kdybych mohl, všechny bych je zabil za to, co ti chtěli udělat a sebe za to, že jsem tam nebyl, abych tě chránil. Omlouvám se. Teď tě nechám odpočívat, abys zase brzo nabrala sílu," s těmi slovy se zvedl a chystal se odejít.

Eliza mu naslouchala se zadrženým dechem. Vždyť on jí nic neudělal. Tak proč ji děsivé vzpomínky nutily se k němu otáčet zády? Ano, nechal ji tam napospas, i když ho prosila, aby ji vzal s sebou. Jenže i ona na tom měla lví podíl. Kdyby nehleděla z toho okna, třeba by se k jejich lodi doopravdy nikdo nepřiblížil. Nejistě v duchu házela vinu na něj a vzápětí zase na sebe, proto ve chvíli, kdy otevřel dveře, zašeptala skoro neslyšitelně: „Zůstaň tu."

Byla si téměř jistá, že ji nemohl slyšet, ale vzápětí už zase klečel u její postele. Následně ještě donesl židli a na ni položil tác s jídlem.