Milady a nezdvořák

Epilog

„Kapitáne! Kapitáne! Už to začalo!" řval Johns, zatímco se hnal ke kapitánovi, který kormidloval.

Simon okamžitě zbledl a na okamžik úplně znehybněl. Vzápětí se však probral, pustil kormidlo, které přejal uřícený Johns a už se hnal hlava nehlava ke schůdkům do podpalubí. Nedbal na posměšky a výkřiky svých mužů. Prudce seskočil schody a proběhl uličkou, aby prudkým pohybem rozevřel dveře vlastní kajuty.

„Eliz!" vykřikl, když padl na židli vedle postele a sevřel její ruku ve své.

Žena ležela na posteli celá zpocená a omámená bolestí, přesto jakmile ucítila svého muže vedle sebe, dodalo jí to nový příval sil. Při dalším stahu vykřikla tak, až Simon zbledl.

„To bude dobré, má krásko," šeptal konejšivě.

Eliza mu sevřela ruku tak, že mu ji div nerozmačkala.

„Dobrý? Nic nebude dobrý! Já tě zabiju, ty zatracený piráte...au...au... ještě jednou se mě dotkneš a rozřežu tě mečem...au," zařvala na něj.

„To říkáš jen teď. To ta bolest," uklidňoval ji láskyplně, zatímco se snažil aspoň trochu uvolnit její křečovité sevření kolem své ruky.

„Bolest?! To neznáš...au... au. Jen počkej!" zakřičela a celá se prohnula pod návalem bolesti.

Při pohledu na její utrpení muž cítil, jak se mu motá hlava. Špatně se mu dýchalo.

„Tak, má paní, a teď zatlačte!" uslyšela Eliza skrze omámení bolestí hlas léčitelky. Zhluboka se nadechla a nabrala pořádně dech. Načež zařvala tak, že musela otřást celou lodí.

Simonovi se to utrpení zdálo nekonečné. Jako kdyby se čas zastavil. Hlava se mu nepřestávala točit a cítil o svou milovanou hrozný strach. Přesto ji dál pevně svíral ruku, nebo spíš ona jemu, a šeptal jí něžná slovíčka.

Eliza si už myslela, že ji to musí roztrhnout. Ta bolest byla strašlivá. Nechtěla už dál pokračovat. Chtěla toho nechat. Jenže nemohla. Musela bojovat pro svoje děťátko! Pro něj cokoliv.

„Eliz, přece to teď nevzdáš," uslyšela nad sebou manželův motivující hlas, a tak v sobě nabrala poslední síly a zatlačila jako o život. Zdálo se to nekonečné, bojovala a pak najednou jako kdyby z ní něco vyklouzlo.

„A je to. Je venku, má paní," vykřikla léčitelka a vzápětí její slova doplnil zdravý dětský křik.

„Moje děťátko. Moje dítě. Dejte mi ho. Chci si ho pochovat," vyhrkla Eliza a slepě se natahovala po tvorečkovi, který už dávno obsadil její srdce.

Simon ji opatrně pustil a vstal. Pot z něj jen lil, když pohlédl na hýbající se uzlíček v ženině náručí. Víc však už neviděl. Seknul sebou na zem.

„Panebože, Simone," vypískla Eliza, když uslyšela ránu a odvrátila se od dítěte. Šokovaně pohlédla směrem, kde ještě před chvílí její milý stál. Nyní ho však viděla rozcapeného na zemi očividně v bezvědomí. Muže, který se nebál šibenice ani svých nepřátel, ale kterého skolilo jedno dítě. Koutky úst jí při tom pohledu zacukaly smíchy.

„Je to holčička, má paní," vyrušila ji z jejího pozorování léčitelka.

Rázem Eliza obrátila pozornost k ní a nechala si dojatě položit miminko do náručí. V tu chvíli zmizel veškerý svět kolem ní. Rozzářily se jí oči a s nekonečnou něhou sevřela v náručí své děťátko. Bylo dokonalé. Jemně se dotkla malých prstíčků a celé její tělo zalila ohromná vlna lásky.