Milady a nezdvořák

24.kapitola

Po uloupení lodi měli piráti skvělou náladu, a tak se rovnou vrhli na fázi úklidu po boji a na rabování získaného bohatství. Museli přece řádně prozkoumat, jaké poklady jim začaly říkat „pane". Jenže přitom zkoumání nechtěli mít za zády Elizu, aby je náhodou nepoučovala, že to není správné. Proto ji s různými výmluvami dostali do podpalubí a jí ještě dlouho poté v uších zněl jejich nadšený křik, když se vzdalovali od její kajuty.

Chvíli opravdu v místnosti zůstala, ale dlouho tu nečinnost nevydržela, a tak se vydala zkusit štěstí do kuchyně. S Pierrem jí čas vždycky tak pěkně utíkal. A opravdu ho tam nalezla. Při jejím příchodu nadšeně vypískl a hbitě ji usadil, než začal mlít o vaření a o nějakých nových bylinkách, které mu už někdo z jeho druhů stačil z druhé lodi přinést. Eliza se opírala o stůl a na tváři se jí usadil šťastný úsměv. V přítomnosti tohoto špatně mluvícího piráta se cítila naprosto uvolněně a spokojeně. Skoro nepřítomně si rukou začala kreslit po stole a opřela si hlavu o ruku, zatímco naslouchala jeho štěbetání.

Když vzápětí jejich společnost narušil výkřik z paluby, zacukaly jí koutky úst. To určitě objevili něco cenného. Jí se však přitom před očima objevil obrázek rozesmátého pirátského kapitána. Už to v sobě nemohla dál potlačovat a odbývat své srdce, které k ní promlouvalo. Musela si to přiznat. Milovala Černého ryse. Opravdovou a jasnou láskou. Už to nešlo přejít jako krátké milostné dobrodružství. Ne, tohle bylo vážné a na pořád. I když to byl pirát, dostal se do jejího srdce lépe než kterýkoliv jiný aristokrat. Věděla, že ať se dál stane cokoli, už nikoho jiného takhle milovat nebude.

Ponořená ve svých myšlenkách si skoro ani nevšimla, že vstoupil Leonid a něco prohodil s Pierrem. Následně ještě něco sebral z rohového stolu a zase hbitě zmizel. Stačila mu pouze věnovat lehké pousmání, když kolem ní procházel. Na víc se nedokázala soustředit, protože byla příliš ponořená v uvědomování si citů k Simonovi.

****

Později, když se setmělo a většina zvuků se utišila, už zase Eliza seděla v kajutě a zamyšleně si prohlížela klidné moře. Byla k němu tak blízko a zároveň daleko. Skoro se ho mohla dotknout, kdyby jí v tom nebránilo okno. Ale kdyby vyšla na palubu, už by jí v tom nic nezabránilo. Milovala ten pocit, kdy se vzedmula vlna a ohodila ji sprškou vody. Bylo to k nezaplacení.

Vždyť nikdy dřív nevystrčila paty z Anglie a nyní byla přímo uprostřed moře na pirátské lodi. To by ji v životě nenapadlo. Byl to osud? Nebo snad náhoda? To sice nevěděla, ale tušila, že nikdy nepřestane být vděčná tomu, kdo zařídil, aby zapadla do toho pokoje a vyslechla tak nebezpečný rozhovor. Díky němu poznala svého pozoruhodného piráta. Bez něj by nemohla nalézt lásku, která měnila její duši. Kdyby zůstala v Anglii, musela by se provdat za starého hraběte a nepocítila by přenádherný cit, který plnil její srdce.

Byla tak zabraná do svých úvah, že přeslechla kroky mířící k její kajutě. Tudíž sebou vyděšeně trhla, když se dveře náhle otevřely a dovnitř rázným a sebevědomým krokem vstoupil muž, jenž okupoval její myšlenky. Střetla se s ním pohledem a rázem jí úlek z tváře zmizel a nahradil ho okouzlující úsměv.

„Už jsem se bál, žes mi utekla," poškádlil ji s nezbednými jiskřičkami v očích poté, co zavřel dveře. Ještě si příliš dobře pamatoval chvíle, kdy doopravdy toužila uniknout z jeho společnosti. To už však bylo dávno minulostí.

Eliza mu věnovala zamrkání a následně se zvedla s aristokratickou elegancí. Přešla ke stolku a zvedla hřeben. Cítila na sobě jeho pohled, ale mlčela, i když usedla na postel a klidně si začala rozčesávat své dlouhé lokny. Neměla tu sice žádnou služebnou, která by se jí starala o věci, česala ji, ale přesto jí to nechybělo. Dokázala tak sama sobě, že se dokáže postarat sama o sebe.