Milady a nezdvořák

10.kapitola

Když Eliza procitla, cítila pod sebou něco studeného. Byla však tak slabá, že nedokázala ani otevřít oči, natož vstát. Jsem v nebi, prolétlo jí zmatenou hlavou, když si vzpomněla na tu bouři. To těžko, tam by mě nic nebolelo, opravila se v duchu, a ještě chvíli ležela bez pohnutí, než pomalu otevřela oči. Rychle je však zase zavřela, když ji oslepilo ostré světlo.

„Kruci," zamumlala si sama pro sebe.

Načež udělala druhý pokus a zůstala zírat na nádherně modrou oblohu nad sebou. To jako vážně? Najednou je hezky? A kde to jako jsem, pokračovala v konverzaci ve své hlavě, když se pokusila pohnout nejdříve prstem a poté celou rukou, aby zjistila, zda nemá něco zlomeného. Nic však ke své úlevě neobjevila, a tak se se sykáním posadila a konečně se kolem sebe rozhlédla. Seděla na nějaké pláži, písek ji tlačil do rukou a moře před ní se jí přímo vysmívalo, protože bylo naprosto klidné a po bouři nikde nebylo ani památky.

Jen nekonečná únava a bolest celého těla jí dokazovaly, že to všechno nebyl sen, ale tvrdá realita. Mohla umřít. Pomalu odvrátila pohled od klidně pohupujících se vlnek a zadívala se doprava na pláž a za ní se rýsující stromy. Vůbec netušila, jak se sem dostala. Pamatovala si akorát, jak vylezla na prkno a pak už nic. Nejspíš sem doplula na něm. Když se zaměřila na rýsující stromy, neviděla ani náznak civilizace ani obydlí. Vypadalo to tu tak opuštěně.

„Tak ses konečně probrala?" vyrušil ji z jejího přemýšlení náhle známý hlas.

Vyděšeně sebou trhla s představami o nějakých dalších poustevnících a prudce se otočila. Vyvalila oči. To nemohla být pravda! Před ní postával v celé své kráse Černý rys a zubil se na ni. Ano, přesně tak. Stál si tam ten zatracený pirát, před kterým utíkala. Nechtělo se jí té smůle věřit. Pro jistotu si protřela oči, jestli se jí to jen nezdá, ale pořád tam byl a oči mu jiskřily veselím. No to snad ne, prolétlo jí hlavou, když prudce vyskočila na nohy, až zasyčela bolestí.

„Hej, pomalu, nejsi úplně v pořádku. Měla bys ještě chvíli sedět. Můžeš být ráda, že jsem tě našel včas. Zachránil jsem ti život. Jo, takže by se hodilo taky trochu poděkovat," pronesl pirát uvolněně, aniž by se snad něčeho obával.

„Vy jste mě zachránil?" vyhrkla šokovaně, a zároveň dost skepticky.

„Přesně tak, takže by trochu toho vděku nezaškodilo," odvětil ironicky.

„No, co si já pamatuju, tak jsem se netopila, takže jsem se vlastně zachránila sama. Dostala bych se sem na tom dřevě v každém případě," ujistila ho hraně zamyšleně, aby smazala ten jeho sebevědomý úsměv. Neměl tu vůbec být. Ona jako blázen riskovala život, aby mu unikla a co z toho měla? Nic. Klidně si tu stál před ní a zubil se na ni.

Po její odpovědi mu úsměv zmizel z tváře a nevěřícně zasípal: „Když jsem tě našel, byla jsi sice na nějakém kusu dřeva, ale další vlna by tě smetla přímo pod sebe a utopila. Takže ano, beze mě by ses utopila. Tomu říkám vděk. Akorát dostanu vynadáno. Tak proč jsem se vlastně namáhal tě zachraňovat?"

„To opravdu netuším! Měl jste mě nechat být! Umím se o sebe postarat sama!" odsekla s očima plnýma blesků. Pevně sevřela ruce do pěstí, aby ovládla chuť se na něj vrhnout.

„Jistě, dáma si myslí, že je samozřejmost se o ni starat!"

„Nikdo se vás neprosil, abyste mě zachraňoval. Nevím, co jste nepochopil na tom, že jsem sebrala loďku a zmizela. Rozhodně to neznamenalo, abyste se za mnou vrhl. Spíš naopak," zaječela a poodstoupila od něj. Tělem jí proudil vztek nad jejím neúspěchem a nad tím mizerným pirátem. Udělala pro svůj útěk naprosto všechno a co? Zase všechno zkazil. Musel ji okamžitě chytit.