Milady a nezdvořák

14.kapitola

„Tohle? Jako tohle jste našli?" zařval Černý rys, když o něco později stál na pláži, zatímco nevěřícně zíral na jednu ubohou minci v napřažené ruce zubícího se kněze. „To jako vážně? Tak tisíc by jich teprve stálo za pohled!" Když se nikdo nepřidal k jeho vzteku, dodal, jako kdyby se jim to snažil vysvětlit: „Jsme piráti, jestli jste na to při tom pobíhání po ostrově nezapomněli, a takhle rozhodně nezbohatneme."

Eliza, která mu stála za zády a zadržovala smích při jeho hartusení, konečně prošla kolem něj, aby se taky na ten zázrak podívala zblízka. Udělala však sotva dva kroky, když Rabí konečně otevřel ústa: „Bože, pomoz mi! Vidíš, jak to mám těžké? Nuž dobrá. Copak to, kapitáne, nevidíš? Tohle je přece mnohem vzácnější než ty tvoje bedny peněz!"

„Vážně? S tím nesouhlasím. Proč by bylo? Snad proto, že tu ubohou minci držíš v rukou ty a tím pádem je posvěcená Bohem?" utahoval si z něj pirát, který už se stihl uklidnit ze svého výbuchu a znovu dokázal normálně uvažovat.

„Jak jen mě, příteli, znáš. Rozhodně můj dotek té minci dodává vzácnosti, ale přesto jsem zrovna svůj božský dotek nemyslel. Protože kdyby ses třeba jen obtěžoval na tu minci podívat zblízka, tak by sis mohl všimnout, že je velice stará. A tím pádem také cenná. Je to pravý poklad," začal mu Rabí vysvětlovat s vědoucím úsměvem.

Po jeho slovech se vůdce bandy pirátů znovu zadíval na minci a zvážněl. Jako kdyby na ní mohl něco vykoukat. To se mu však nepovedlo, a tak jen rozveseleně zvolal: „Když to je tak, jak říkáš, pak ji v nejbližším přístavu prodáme společně s ostatním bohatstvím, co jsme získali." Vidina dobrého výdělku mu zvedla náladu, proto rozhodně zavelel: „A teď se vrhněte znovu na hledání a najděte ten zbytek. Není možný, aby tu byla jenom jedna jediná mince."

Všem pirátům se rozzářily obličeje, když se rozprchli do různých směrů. Cítili naději na ještě větší kořist, a to je vyburcovalo. Eliza za tím stádem neurvalých pirátů hleděla a jen vrtěla hlavou nad jejich chováním. Jak malí, pomyslela si a na tváři se jí rozhostil úsměv, když ji Simon políbil a vydal se na loď zařídit věci k vyplutí.

„Tak můžeme jít na výuku, milady?" vyrušil ji náhle z jejího pozorování kněz. Překvapeně se k němu obrátila, ale to už po ní hodil větví, které se s výkřikem úleku vyhnula. Zaslechla jeho smích, zatímco se od ní klidně vzdaloval. Zahrozila jeho zádům, ale to samozřejmě nemohl vidět. Chvíli tam vzdorně stála, ale jelikož to bylo její přání naučit se bojovat, nemělo to cenu. Proto si povzdechla, sklonila se a vzala větev ze země. Načež se za ním pomalu loudala.

„Zajímavé, jak jste změnil názor. Ještě nedávno jste se raději vytratil spát, než abyste mě učil," zavolala za ním, ale muže to jen rozesmálo ještě víc a ji zase rozzuřilo. Proto zvedla ruku s větví, aby ji po něm mrskla.

„To bych být vámi nedělal. Bůh vás vidí a určitě by se mu takové chování nelíbilo," zarazila ji jeho veselá promluva, zatímco se k ní ani neotočil. Eliza okamžitě větev sklopila a s bázní vzhlédla k nebi bez mráčků. Na okamžik se opravdu zalekla.

Když konečně ustal v pochodu po pláži, zastavil se a obrátil se k ní. Jeho oči na okamžik zvážněly, když zamával vlastní zbraní. Mladá žena v ten moment ucítila napětí, které ji úplně pohltilo a oči jí zajiskřily výzvou. Nechtěla být už nikdy bezmocná. Potřebovala se o sebe umět postarat. A právě to se nyní hodlala naučit. Proto se plně ponořila do knězova hlasu, který jí trpělivě vysvětloval, jak se bránit. Potom následovala přímá ukázka obranných triků a útočení. Nezdálo se jí to tak složité, ale když mu to řekla, jen se na ni zazubil a k jejímu šoku se od ní pomalu odvrátil. Nechápavě svraštila obočí.