Z našich srdcí

Hledání sama sebe

Ze srdce Fialky...

Když vyšla ven z Ouščiny nory, byla už noc. Přivítal ji měsíc v úplňku a blyštící se hvězdy na obloze. Černá kočka si povzdechla. Otočila hlavu a ohlédla se tak za sebe, ale nemínila se vrátit. Její fialové oči ve tmě nadpřirozeně zářily. Rozběhla se do smíšeného lesíku, který teď voněl po borovicích. Čumáčkem nasála tu omamnou vůni a vydala se po vyšlapané pěšince z jehličí do nitra přírody, mezi vysoké kmeny stromů.

Přemýšlela. Původně se ven chystala na lov, alespoň tak to řekla své nové lví kamarádce, králíčce a Stříbříkovi. Ale nebyla to tak docela pravda. Byla zmatená a ztracená ve svvých vlastních myšlenkách a jediné, co si přála bylo být dnes sama. Proto utekla? Ano, dá se říci, že utekla. Sama řed sebou, aby se mohla najít v ničím nerušené floře. Tayerský les se zdál být skvělým útočištěm. Jen nesmí jít moc blízko k noře Bílého proužka. Po večerech ho chytá mlsná, a tak chodí ven, aby si nasbíral pár bukvic. Nechtěla ho potkat. Nechtěla nikoho. Jen jeho...

Nedokázala pochopit, proč nemůže ze svého srdce vymanit toho nenasytného králíka s bílou kožešinou, protkanou stříbrem, a zdánlivě bez citů, kterého zajímá jen a jen jídlo. Povzdechla si. Ona je kočka... Copak se může zamilovat do králíka? Sklopila uši. Bylo by to divné, všichni by si na ně ukazovali a... Stříbřík by její lásku určitě neopětoval. Leda by si na sebe uvázala pás z mrkví. Ale... v CiAru přece kvete každá láska, pokud je čistá a upřímná. Přesně na to si teď vzpomněla.
"Ach, Plamene..." oslovila Velkého strážce. "Kéž bys mi mohl pomoci. Kéž bys mne zachránil..."

A tak tam seděla, na paloučku, černá kočka - osvětlená září noční oblohy. Tichá, smutná, tápající... Hledala sama sebe.