Z našich srdcí

Ve stínu

Tohle se stalo již před několika měsíci v CiArském příběhu. Ale zdá se mi to příhodné zmínit jako téma týdne blogu, protože se mi při myšlence na tento motiv okamžitě vybavil 'on'.

Ve stínu

Ze srdce okřídleného Destinyho...

Znovu. Vítal samotu - jeho nejvěrnější přítelkyni. Černý okřídlený, který svým jménem skutečně odpovídal svému vzrůstu. Tiny byl sice nejmenší ze smečky, dokonce menší než většina lvic na Okřídlené skále, avšak inteligencí převršoval všechny a nikdo se mu v tomto ohledu nemohl rovnat. Ale... k čemu to všechno? Nač takový dar, když byl sám?

Co Amareth? jediná okřídlená, která se o něj kdy zajímala. Když nebral v úvahu svou sestru, ovšem. Akemi se nepočítala, byla jen sourozenec. Stejně jako Falco, Estrio a Štístko. Ach, Štístko... Při vzpomínce na něj Tinyho bodlo u srdce.

Co to jenom provedl? Jaká zuřivost do něj vjela a proč? Už nikdy se k bratrovi nepřitulí, až mu bude zima za chladné noci, nebo jen tak, aby mu vyjádřil svou přízeň... Ne! Tohle nebyl on, mohli za to snad ty bylinky, které Ake podstrkovala všem lvicím? V jeho hlavě bylo znovu vše zmatené a ztracené, jako před chvilkou. A to si myslel, že už má jasno.

Věděl jen jediné - je sám. A nejspíše už navždycky bude. Nemá nikoho, ani rodinu. Štístka ztratil a Falco ho nenávidí. Akemi věčně někde lítá pro léky a Estrio je jen malé lvíče. Za otcem nemůže, nepochopil by jeho trápení a navíc - má moc práce s tím svým vůdcovstvím.
'Mohl bych být vůdcem já?' problesklo mu náhle skrze osamělost. Ani nevěděl, jak ho to napadlo. Bylo to však jen cosi nepotřebného, co ihned vytěsnil ven. Tiše si povzdechl. Pochopil by ho vůbec někdo?

Jeho jediným útočištěm byla Špička. Skalní výběžek kousek od Okřídlené, který ji o několik metrů převyšoval. Tiny se zde vždy cítil jako král a pán všeho. Oblohy i země. Bylo to jeho místo, jen jeho.
A právě tady našel Amareth. Pomyslel na ní. Líbila se mu, to nemohl popřít. Ale líbil se i on jí? A pokud ano, je to jen proto, že jí zachránil? A jak se vlastně k takové okřídlené chovat? Všimnul si jejích pohledů a zdálo se mu, že v nich objevil nepatrný záchvěv svodu. Možná jen viděl něco více, než jak to bylo ve skutečnosti. Možná viděl to, co si přál vidět?

Zvednul hlavu nahoru a wrouknul do širokých plání, daleko od rodné skály, kam zaletěl:

Den za dnem sedím tu já
Noc míjí mne, tiše se ptá:
Lvíčku, Ty s křídly, Ty na co čekáš?
Nehýbáš kormidly, tak na co je máš?
Když je nevnímáš, jen sníš.
Bojím se, bojím, že spíš.

Špička je naděj má jediná,
vše ostatní ve tmě mi zhasíná.
Sedím tu tiše, a přemýšlím dál.
Wroukám si písně, abych se nebál
Jsem sám, a sním.
Sním si o náručí Tvým.

Stále čekám, až se ke mně vrátíš,
Až mě obejmeš, blízneš mou tvář,
To čekání mě možná i schvátí,
Ne, když spatřím Tvých očí zář.

Pln tísně dozpíval píseň, kterou si sám pro sebe wroukal právě na Špičce. Teď tam však nebyl. Klid nalezl poblíž jednoho stromku, pod který ulehl. Položil čumák do svých tlap a rozplakal se.

Byl sám. Sám ve stínu zelené koruny. Ve stínu, jako ve svém životě. Přehlížený, samozřejmý, pro všechny a pro nikoho...