Z našich srdcí

Amareth

Amareth byla vcelku obyčejná okřídlená. Tohle o ní mohl říct ovšem jen někdo, kdo ji neznal, nebo si jí nevážil. My všichni jsme vlastně neobyčejní a výjimeční. Nemůžeme o nikom říci, že by byl nezajímavý, protože jsme od sebe velmi rozdílní a na každém z nás je něco zajímavého. Amy se nepovažovala za obyčejnou, i když dlouhou dobu tomu tak bylo.

Pocházela ze smečky, kde ji týrali a využívali jen ve svůj prospěch. A to především samci. Takové chování ve vás zanechá hluboké rány. Vy tajně doufáte, že se jednou zahojí, ale bude tomu tak? Najdeme po otřesném chování druhých vůbec někdy klid v duši? Budeme moci... být zase šťastní?

Jí se to podařilo. Trvalo to sice nějaký čas, ale nakonec si mohla připadat doopravdy krásná, výjimečná a hrdá. Jen ne dokonalá. Dokonalost totiž bylo to, co držela v tlapkách. Její malá dcera ~ Naomi ~ která se před pár dny narodila. Ona byla dokonalá. Od drobného čumáčku až po krátký ocásek s ještě gumovými kormidly, která se budou teprve vyvíjet, stejně tak, jako celé její tělo. Naomi byla prvním potomkem, kterého mohla Amareth vychovat. Přestože měla možnost dát nový život už dvakrát předtím, ani jedno své dítě nemohla zachránit před krutostí jejich otců. I to byl důvod, proč utekla.

Najednou se jí do hlavy vrátila vzpomínka na doby, kdy schválně sváděla samce, aby je mohla vlákat do pasti, ublížit jim, nebo udělat nějakou nepříjemnost ve smečce, aby je zahanbila, znemožnila, zesměšnila... Bylo jí jedno, kolik zlomených srdcí z její hrané lásky vzejde. Tehdy ano. Myslela si totiž, že tím nějakým způsobem vykompenzuje  své velké ztráty, ale mýlila se. Zlo nelze oplácet zlem.

Amy to zanedlouho pochopila sama a ačkoliv litovala všech těch nahraných citů, chaosu, co způsobila, i slibů, které nesplnila... už nemohla ve smečce zůstat. Spousta okřídlených se kvůli ní trápilo, protože uměla být velmi pohledná a milá, když chtěla. To jí šlo dobře. A jí ty hry bavily. Hlavně, když mohla někoho pořádně zklamat. Jí už svět zklamal, tak co by ona nemohla udělat to samé ostatním?

Asi po měsíci hledání sama sebe utekla. Našla si novou smečku. Stálo za tím ale hodně úsilí. I tady byli samci zlí, pokud si nedávala pozor a nerespektovala vše, co se po ní chtělo. A tady se to stalo.

Zamilovala se. Sice již první lásku dávno prožila, ale ta určitě nebyla opravdová. Tenhle okřídlený byl jiný a to ve všech směrech. Snad pro to v něm našla zalíbení. Nebo proto, že ji vymotal z toho keře, kde se zasekla, a kde v noci ulehla, protože si poranila křídlo... Možná to bude i tím, že díky němu se vlastně do nové smečky dostala. Nebo tím, že jí chránil, ať byla tma, nebo světlo... Tím, že ji miloval.

Stalo se toho tolik. A teď má jeho dceru. Jeho... poslední dobou se choval opravdu zvláštně, ale Amareth to nezajímalo. Chtěla jediné, svého potomka. A chtěla, aby žil. Sama ho přivedla na svět, sama se o něj starala. Za celé ty dny viděla jen Akemi, ošetřovatelku smečky, která jí přinesla nějaké své bylinky, údajně na posílení organismu. Slupla je, ani nevěděla o co jde, Akemi věřila, protože ona nikdy nikomu neublížila. Myslela si, že toho snad ani není schopná, byla příliš hodná. Narozdíl od ní samotné... Ale to už je minulost.

Ležela ve své jeskyni a ve svém hnízdě, které si sama postavila. Dalo to práci, to ano, ale stálo to za to. Teď tu bylo hezky teplo, měla naloveno do zásoby, i o vodu se postarala, aby nemusela od malé nikam odcházet. Zařídila si vše na vlastní packu, aby se nemusela na nikoho spoléhat. Jediné, co jí chybělo byl otec.

Amareth trpělivě vyčkávala jeho příchod, ale nedokázala určit, jestli se na něj těší, nebo ne. Najednou začala být lehce paranoidní. Co když bude stejný, jako ostatní? Co když...

A jednoho dne se ten okřídlený skutečně objevil na skalní římse.