Z našich srdcí

Svět, který nás obklopuje...

... nás jednou zachrání.

Z pohledu Arlése II.

Další rána. Krčím se u zdi. Slyším křik. Ne, není to křik. Je to řev. Ohlušující, drásající a mocný. Plný nenávisti a zloby. Rozčílení...
„Já jsem král!" Vedle v pokoji cosi těžce dopadlo na podlahu. A rozbilo se. „Kašlu na tvoje předky i jejich sluníčkové chování! JÁ JSEM KRÁL!"
Sklo... bylo to sklo... Skleněný diadém babičky Ise... Schoval jsem se pod packy. Modlím se, aby to už skončilo. Anebo vlastně ne... Tohle nemá konec. Bojím se. Nechci vidět, jak to dopadne tentokrát.

„Co... co jsi to udělal...?" Slyšel jsem opožděný bázlivý hlas své matky. Jakoby si právě teď uvědomila, co se stalo. Bála se mu vzdorovat, ale tohle říci musela. Diadém královny Ise byl poslední vzpomínkou na její milovanou maminku. Na maminku, se kterou už se nikdy neuvidí. „To nemůžeš! Proč... proč... NE! Ne! Prosím ne!"Při tomhle zvolání mi ztuhla krev v žilách.

„MAMI!" nevydržel jsem to. Nemohl jsem jen tak čekat, schovaný pod polštářem v královské ložnici, až se moje matka vrátí. Ztlučená, pokousaná, s čerstvými šrámy. Kdo by tomu věřil... Vladařka tak krásné země... a tolik trpí.

Byl jsem malý, ale to mě nijak neospravedlňovalo. Vyhrocená situace si mě žádala a já jediný jsem mohl být královně Rinn záchranou.

Oběma předníma packama jsem se opřel o dveře vedlejšího pokoje. Nečekal jsem, že budou otevřené. On je obvykle vždycky zavírá, aby služebnictvo neslyšelo jeho tyranie. I když to nejde přeslechnout... A tak jsem prostě vpadl dovnitř a rozplácnul se na zemi, jak široký, tak dlouhý.

Viděl jsem ho. Velkého lva s duší tak černou, že by se i ve tmě ztratila. Se srdcem tak plným nenávisti, že by ji nevyléčili ani v Říši andělů. Viděl jsem tyrana, kterému jsem musel říkat ‚otče'.

Stál nad matkou, v tlapě velkou střepinu, kterou na ní mířil. Moje maminka byla oproti němu tak drobná a nevinná, jako porcelánová panenka, které se bojíte dotknout. A on si dovolil vztáhnout na ni svou odpornou tlapu. Na něco tak čistého... a ne poprvé...

Někdo by o mojí drahé mamince mohl říct, že se sebepoškozuje nebo provozuje nějaký náročný bojový sport. Lev ví... Nikdo by si ani ve snu nepomyslel, že jeho tvrdý úder, s nezataženými drápy, je každodenním polibkem a pohlazením, že nám věnuje uši trhající řev namísto sladkého ‚mám vás rád', že žijeme jako ve válce... V nejistotě a bez konce.

„Nech ji být!" vykřikl jsem statečně. A v tu chvíli to doopravdy bylo více než odvážné, ale pro mého otce až příliš troufalé. Věděl jsem, že neuniknu trestu. Srdce mi divoce bušilo v očekávání.
Zamračený výraz otce se rázem změnil v posměšný úšklebek.

„Není to můj milovaný dědic trůnu?" řekl ironicky. "Nebo spíše... maminčin mazánek?" vysmíval se mi do očí. „Neboj se. Už se to blíží. Už brzy dostaneš to, co si zasloužíš."

...

Když skončil, nechal nás s matkou jen tak ležet v pokoji. Jako kusy hadru, jako nechtěné zboží. Vstal jsem, ale jen těžce. Všechno mě bolelo a viděl jsem, že mi krvácí pravá zadní tlapka. Bolest jsem ale už skoro nevnímal. Na to si časem zvyknete, když máte otce jako já.
Nikdy jsem od něj nezažil pohlazení, nikdy mě nechválil, nikdy neblíznul na tvář nikdy... nic. Jen modřiny, škrábance a kousance. To všechno bych zvládnul. Nevadí mi to. Navyknul jsem si. Ale bylo tu něco, co jsem nemohl přenést přes srdce.

Pohled na matku mě zevnitř drásal a to mnohem více, než otcovy drápy. Zřídil jí... Na tvářích má nové šrámy, ze kterých stéká krev a připomíná karmínové slzy. Ty se mísí s těmi opravdovými.
Přinesu jí mokrý obklad a snažím se alespoň trochu vyčistit rány, zatímco mě ona ošetřuje jazykem. Její duše je roztříštěná, zrovna jako diadém babičky Ise, který schovává za sebou. Její pohled, kterým si mě prohlíží, vyvolává hned několik otázek. A jednu vidím zcela zřetelně. Měla mě tu noc před otcem schovat a zachránit? Nebylo by lepší, kdyby mě zabil, jako ostatní sourozence, už tehdy?

Mlčíme. Nemá cenu se o tom bavit. Je to rutina a náš osud. Věřil jsem, že jsem se narodil pro něco doopravdy důležitého, hrdinského a podstatného. Nevím, jestli je hrdinské nechávat se každý den mlátit... Ale nemám na výběr. Já ani maminka.

Ona věří, že každý může být krásný, pokud se usmívá. Úsměv je prý kouzelnější než všechna magie světa, a proto nás zdobí a dělá čarovnými. Můj otec se nikdy neusmíval. Můj otec nebyl krásný.

„Proč je to jenom takové," slyším ji vzdychat. „Myslela jsem... že svět... je lepší... ten svět, který nás obklopuje... A my v něm žijeme... žijeme... žijeme... tohle není život..." její hlas se zlomil a umlknul.

Postavil jsem se na všechny čtyři packy. CiArští věří, že když je nejhůře, přispěchá nám na pomoc Plamen. Magický a silný, zlatý lev – náš bůh. Cožpak ještě není nejhůř? Jak dlouho ještě budeme čekat? Zavřel jsem oči. Nesmím ztrácet víru. Ne...

„Svět, který nás obklopuje... nás jednou zachrání."