Z našich srdcí

Nad propastí

Tenhle příběh je inspirovaný skutečnou událostí. Něco podobného se mi, když jsem byla mladší, skutečně stalo a ta vzpomínka mi uvízla v hlavě natolik, že jsem ji tu teď zkrátka musela v rychlosti rozepsat.

Odehrává se v Tayině minulosti.

~

Seděla jsem asi v polovině schodiště, které vedlo až do našeho hradu. Má zem se zahalovala do krásného oranžového pláště. Slunce zapadalo a já blaženě přivírala oči a nechávala jsem jemný vánek, který foukal, hladit moji srst. Bylo to velmi příjemné.

Takové chvilky jsem měla ráda. Jenom já a moje šťastné myšlenky. Ty ale brzy přehlušilo tiché naříkání.

"Princezno!" vykřikla jsem. Pod schody jsem spatřila mladou lvici, svou neobyčejnou kamarádku.Nebyla to princezna. Tedy ne Thaesia lvího trůnu - jmenovala se tak. Sloužila na hradě a teď ji očividně něco ohromně trápilo. Neváhala jsem ani chvíli a seběhla jsem až k ní. Trvalo mi to asi půl minuty.

"Copak je?" vyzvídala jsem udýchaně. Lvice se mi zhroutila k mým drobným packám. Konejšivě jsem ji pohladila po čele, kde měla malé a tmavé znaménko, které připomínalo princeznovskou korunku.
"Di-di-lecti..." dostala ze sebe a rozplakala se.

Dilecti byl její lev. Už mnohokrát kvůli němu byla smutná. Ona to neví, ale párkrát jsem ji slyšela, jak si v jedné z královských komnat při úklidu povídá sama pro sebe. Dozvěděla jsem se spoustu věcí. Teď jsem se zastyděla. Možná bych jí to měla říct... Není slušné odposlouchávat cizí rozhovory. Ale Princezna pro mě nebyla vůbec cizí. Byla skoro jako moje sestra. A kdybych neposlouchala, nikdy bych se nedozvěděla to důležité.

Princezna plakala a já byla jenom malá zlatá lvíčenka, co jí nedokázala pomoci.

"Proč jsi s ním, když mu nedůvěřuješ?" odhodlala jsem se promluvit. Naklonila jsem hlavu nechápavě na stranu.
"Ach, Tayo... já..." zavzlykala.
"Povídej," wroukla jsem povzbudivě a položila ji svou tlapku konejšivě na rameno. Snažila jsem se nešťastnou lvici pochopit.
"Miluji ho..." vydechla zoufale a tak bolestně.

"Máš ho ráda a on Ti ubližuje?" zaprskala jsem.

"Ne... neubližuje mi jen..." snažila se mi něco popsat, ale poznala jsem, že ji to docela sevřelo. Celou a natolik, že nedokázala mluvit. Slzy jí nezastavitelně stékaly po tvářích. Nedokážu ani říci, jak zoufalý to pro mě byl pocit. Svěsila jsem uši, vousky a vše, co šlo, protože jsem byla moc a moc smutná. Nemohla jsem nic jiného, než ji hladit a tiše šeptat o tom, jak bude vše v pořádku, i když jsem si nebyla jistá. Sem tam jsem ji přátelsky blízla na tvář, aby věděla, že není sama.

Princezna nakonec zvedla hlavu a utřela si packou mokré, uplakané oči.

"Asi s ní bude šťastnější..." vydechla. A já věděla, že se právě ocitá nad propastí.

Tehdy jsem poprvé porozuměla jedné věci. I to, co milujeme, nám může ublížit. A bylo to pro mne doopravdy přínosnou lekcí do budoucího života.

Nastal čas, kdy se moje kamarádka musela vrátit domů a já za rodiči. Večer jsem měla mít tajnou lekci šermu s tátou za naší Lorovou zahradou. Jen my, hvězdy a ostří mečů. Moc jsem se těšila, ale v hlavě se mi stále dokolečka přehrával nedávný 'rozhovor' s Princeznou. Nemohla jsem se oprostit od smutných myšlenek. Nakonec jsem je všechny setřásla horlivým zavrtěním hlavou.

"Já nikdy nebudu plakat kvůli žádnému lvovi," slíbila jsem si šeptem a odcházela do CiArského hradu s jistým výrazem ve tváři. Ale srdce, to mě bolelo a tak moc... Proč jenom musí být moji přátelé tolik smutní, když jim nemohu pomoci...