Z našich srdcí

Tibi poema

Z rokliny padlých má křídla mne vyzvedla,
letěla těžce, však já se neohlédla.
Čemu tím pomůžu? Čím budu šťastnější?
Budu mít strach z mužů? Myšlenky mračnější?

A kdy už pochopíš, že mi je dobře,
tam, kde mi roste mé zlatavé moře?
Proč mne chceš stále jen, lákat pryč do pasti?
Když život spokojen vedu já v své vlasti.

Toť je Tvůj život tak mrzký a ubohý?
Pokud ano, tak jsi pěkně bláhový.
Bláhový tvor a nešťastný k tomu.
Proč jinak nevzletíš ke svému stromu?

Já ten svůj našla, nahoře hnízdím.
V korunách zelených, hraju si s listím.
Tam mám své vše, tam je má víra.
Nikdy mne nezlomí Tvá hrubá síla.

Zvědavost nutí Tě stále mne hlídat,
psát mi zlé věci a jména si střídat.
Kéž bys však pochopil, že je to zbytečné.
Mé tělo i duše jsou proti zlu netečné.

Proč Ti to mňoukám? Proč Ti to říkám?
Proč Ti to vtloukám? Ty nepatříš k nám.

A z výše napsaných pravdivých, důvodů,
vím, že sem přijdeš a přečteš si do bodu,
že jsem teď šťastná a měnit to nebudu.
Pokud jsi proti, najdeš jen ostudu.

Nesnaž se změnit cizí rozhodnutí,
ty jsi ten, co mě nikdy nepřinutí.
Abych dál loutkou v Tvých packách byla,
abych se povahou Tvou natrápila.

Ne, už nikdy víc. Už nikdy žádný křik a pláč,
už nikdy k vlastním citům zášť.
Už nikdy slova odpuštění,
kterých si dnes málo tvorů cení.

Až dočteš řádky, pochopíš,
že lásku mou už nezlomíš.
A pokud vezmeš svá zlá slova,
řeknu Ti má zas a znova.