Z našich srdcí

Zavři oči a věř ~

Poválečné období černovlčích válek, Savana - kdesi daleko od CiAru
Byla tam dlouho. Dlouho, dlouho... Možná, že celou věčnost. Už ani nepočítala dny. Kdyby byla obyčejnou lvicí ze savan, jistě by ji nevadilo vědomí, že leží na větvi jednoho ze stromů a jen tak pozoruje západ slunce, ten krásný kotouč, který se snáší dolů a upadá kamsi do neznáma. Ten, jež k sobě vábí plášť noci s čirými a jasnými hvězdami. Užívala by si ten pocit a vítala každou chvilku té přírodní krásy, která by se jí naskytla. Jenomže ona není obyčejná...

Je to princezna. Tayarinne Rinn Arkatt, první svého jména, Poslední naděje. Poslední naděje, která vyhořela. Nebo spíše... nechala sama sebe vyhasnout?
"A co jsem mohla dělat..." zašeptala sama pro sebe, jakoby jí někdo měl naslouchat. Vedla rozhovor se svým nitrem, duší a svědomím. Nikoho jiného tu neměla.
"Zabili by nás. Musela jsem ochránit korunu... Kdyby ji dostali... Tak mi to říkala matka -" odmlčela se. "Neměla jsem ji poslechout. Proč jen jsem jí nevzdorovala, jako vždy, když mi chtěla navléci nové šaty, abych se líbila ostatním... Proč jsem na ní nezakřičela, že nikam nejdu, nevzala svůj Victoriam do pacek a nebojovala po boku bratrů a otce..." vzdychla. "Možná proto, že jsem princezna a těm rvaní nesluší..." odpověděla si. "Stejně jsem neměla poslouchat... Všechno mohlo být jinak."

Hrozně si to vyčítala. Vina spočinula na jejích bedrech a nikomu jinému nepatřila. Alespoň tak to vypadalo z pohledu princezny. Tak to vnímala. Slunce už skoro zapadlo za vrcholky šedých hor."Zavři oči," šeptla a začala se třást, protože cítila, že bude plakat. "... zavři oči a věř Thaesia CiArská..." vzlykla a letmo si packou otřela oči. "Ty jediná můžeš zase nastolit pořádek ve své zemi... a... je vůbec nějaká?" polekala se, i když s touto verzí byla dávno smířená. "Ach, CiAre! Co jsem to provedla! Co jsem to udělala své milované zemi..."

Byla zhrzená.. smutná a zoufalá. Na savaně nebyl nikdo, kdo by ji utišil. Nikdo, kdo by jí řekl, že ji má rád a že bude vše v pořádku, jako to vždy udělala její rodina. Nikdo, kdo by se zastal poslední Arkatt..."Nemám ani žádného krále, který by se mnou vládnul..." zakňučela, ale poté, jakoby jí něco problesko hlavou, jakoby se něco změnilo... Zamračila se.
"Já... já nechci žádného krále!" vykřikla do širého okolí a v jejím hlase byla cítit bolest. "Můžu být královna regentka... Moje matka jí byla, po nějakou dobu a já... jsem jako ona. Z části... Lvi dokážou jen zranit srdce, jenom podvádí, jenom..."

Hlas se jí zlomil, když si sáhla na levou tvář, kde měla křížovitou jizvu. Přišla k ní docela nedávno.
"Jenom ubližují..." rozplakala se. Byla tak mladá a křehká. Prozatím nestihla dospět a stále byla malou lvíčecí princeznou, co se chtěla vrátit domů, tam, kam patřila. Jenomže nemohla. Nevěděla, jestli ji nějaký domov vůbec čeká. A už vůbec ne, zda tam patří...