TEN, CO SE NENARODIL

STRACH

Usínám... pomalu se mi zavírají oči a já usínám. Jmenuji se Loreen a studuji na Westimerské střední škole. Chodím do druháku a ano, je mi sedmnáct let. Právě teď sedím v metru a jedu do školy. V tuto hodinu už tu nikdo moc není, nebo mám snad říct, v tuto hodinu tu ještě nikdo moc není? Spíše vůbec nikdo. Podívám se okolo sebe, otočím se o 360°, ale nikoho opravdu nespatřím.
Upřímně, docela mě děsí, že jsem tu sama. Mám totiž klaustrofobii. Je to taková ta nemoc, kdy nemáte rádi stísněné prostory. Ano, nemám ráda stísněné prostory a o to je to horší, když jsem tu sama a ještě navíc v podzemí. Podzemí také nemám ráda, připadám si v něm, jako bych byla mrtvá. Ochablé a studené tělo, zakopané pod zemí. Brrr... Při této myšlence se musím oklepat. Naštěstí to mám do školy jenom pár zastávek. Asi si říkáte, proč nejezdím třeba autobusem. Popravdě, sama to úplně nevím. Metrem je to rychlejší a navíc to jede přímo ke škole, kdežto autobusem bych musela přestupovat a stejně by to nezastavilo až před školou.
Ještě pár zastávek, ještě pár zastávek. Abych se trochu uklidnila, prohlížím si všechny ty reklamy ve vagonu. To mi vždycky pomáhá. Možná si teď myslíte, že se chovám podivně, že jsem na svůj věk nevyspělá. Možná ano, možná ne. Už od narození mám pořád nějaké potíže. Maminka říká, že jsem se narodila předčasně a to prý způsobilo všechny mé strachy a veškeré potíže. Jak už jsem říkala, mám klaustrofobii, také mám strach z podzemí, strach z výšek, strach ze tmy, ( ano, musím spát s rozsvícenou lampičkou ) jsem uzavřená, ale je mi nepříjemné být někde sama. ( můžete tu být se mnou, ale ať vás ani nenapadne chtít se mnou zahájit konverzaci ) Jako v tady. Nesnáším to tu, ale co mohu dělat?!
Začínám se klepat. To se mi stává každý nový všední den, mám... já totiž mám... prostě mám... strach i ze školy. Tedy ne přímo ze školy, ale ze spolužáků. Jo jasně, teď si říkáte, že jsem fakt divná. Pro mě je to, ale těžké.
,, Auu. '' vykřiknu. Podívám se na svoje prsty. Z palce mi teče krev. Pomalu stéká dolů. Z pod nehtu a kape až na zem. Chvíli se na ni jen tak dívám. Má tak strašně rudou barvu! Nakonec si vytáhnu kapesník. Pomalu si do něj celý prst utřu, ale i on je po chvíli celý červený. Přemýšlím, jestli té krve není přece je moc, vždyť jsem si jenom okousala nehet až k lůžku. Ostatně, jako to dělám neustále...

Ahoj všichni, tak tady je tedy má první kapitola tohoto příběhu. Líbila se vám, nebo ne? Má vůbec cenu pokračovat? Budu ráda, když mi to napíšete do komentářů. :-) ☆ Klára ☆