TEN, CO SE NENARODIL

VELKÝ SKOK DOPŘEDU

Stojím na autobusové zastávce, na náměstí. Nešla jsem na oběd a rovnou jsme se vydala sem. Ještě mám asi hodinu, než na mě bude bude Elis čekat před domem. Očima přejíždím z jedné strany na druhou. Plakát. Tamten plakát hledám. Buď jsem slepá, nebo ho tu opravdu nikde nevidím. Sakra! Takže cesta úplně na nic. A to jsem nešla ani na ten oběd.
Vracím se domů. Nejdříve autobusem a potom klasicky metrem. Zase! Ta reklama je tu zase, ale je na ní někdo jiný. Tentokrát je to malá holčička. Může jí být tak pět, možná šest, ale na tom teď ani moc nezáleží. Hlavní je, že je tu zase někdo jiný. Už se vystřídali tři postavy. Kluk, holka, holka. Začínám o tom všem pochybovat, přece jenom se od toho mrknutí opravdu nic dalšího nestalo. Třeba je to prostě jenom nějaký, úplně OBYČEJNÝ plakát. Pořádně se na ni zadívám a vystrašeně na ni vykulím oči. Ona, ona na mě zamávala. Znejistím. Vykřiknu. ,, Viděli jste to? '' Nikdo mi ale neodpoví, až na ozvěnu. Viděli jste to? Jste to? To? Nikdo tu se mnou totiž není. Aha. Myslím, že jsem právě na něco přišla! Ten kluk na mě mrkl ráno, zrovna když tu nikdo nebyl, včera tu se mnou bylo hodně lidí, a proto se nic nedělo a dnes tu se mnou zase nikdo není... ,, Vždy, když tu jsem sama, tak se můžeš hýbat, že je to tak? Mám pravdu? '' dívenka přikývne. Myslím, že se jí chci na něco zeptat, ale na co? Přešlápnu z nohy na nohu. Zvedne obočí, jakoby se mě ptala, co se děje. Zavrtím hlavou, abych naznačila, že se nic neděje. Usměje se. Mezitím si vzpomenu, co jsem jí chtěla. Bohužel se mi v hlavě vytvoří další a další otázky... Jejich asi několik set milionů. Co tu dělá? Proč si vybrala zrovna mě? Kdo vlastně je? A ta nejdůležitější, co mi vlastně chce? To ale není všechno. ,, Když se tě zeptám na pár otázek, tedy spíš asi milion otázek, odpovíš mi? '' zeptám se jí a radši použiju termín, '' milion '' protože několik set milionů, by ji asi vyděsilo. Znovu přikývne a rukou naznačí, abych se jí teda ptala. ,, Kdo vlastně jsi? '' V očích jí vzplane jiskra. Rošťácky se usměje a objede své obrysy, jakoby naznačovala, že je holka. ,, Holka? '' zeptám se jí s takovým tím výrazem, jakoby to nebylo vůbec vtipné. Usměje se ještě víc. Mrkne na mě a já pochopím, že mám pokračovat. Už se jí chci zeptat, co tu dělá, když v tom ze mě vypadne. ,, Můžeš mluvit? '' ,, Zavrtí hlavou na nesouhlas. ,, A psát? '' zamyslí se. ,, Můžeš to zkusit. '' napovím jí. Čekám, že si dojde pro tužku a papír. Ona ale začne psát prstem. Je to zvláštní, opravdu. Jde jí to. Ne, nejde. Její písmo mizí. Chvilku tam vydrží, ale potom zmizí. Snaží se, aby nemizelo, ale nejde jí to. ,, To stačí. '' řeknu. Podívá se na mě s výrazem, že se jí ulevilo. ,, Promiň. '' ,, Proč sis vybrala zrovna mě? '' znovu zavrtí hlavou jako, že to asi říct nemůže. ,, Nemůžeš mi to říct? '' nemůže. Najednou ze sebe začne dělat hodiny, teda myslím, že to jsou hodiny. Dělá jejich ručičky a pohybuje s nima. Nerozumím jí. Začne to předvádět znovu. ,, Hodiny? '' myslím, že jo. ,, Po čase mi to řekneš? '' zeptám se a myslím, že jsem to konečně pochopila. Teď jsem se rozhodla, že se jí zeptám co mi chce? ,, Co mi potřebuješ? '' čekám na odpověď. Neodpoví, ale zahledí se někam za mě. Zahledím se jí do obličeje a ona mi ukáže, ať se podívám za sebe. Otočím se a spatřím, že metro zrovna dojelo do nějaké stanice. Myslím, že asi budou nastupovat lidé. Vrátím se zpět do mé polohy, kdy jsem zarytě stála a dívala se na tu holčičku. Chci se s ní alespoň rozloučit, ale ona už není přítomná, teda asi je, ale už se nehýbe. ,, Ahoj. '' zašeptám si spíš pro sebe, ale vím, že ona mě uslyší.

Ahojky, moc se Vám omlouvám, že teď dlouho nebyla nová část, ale já jsem se zasekla v takovém tom bodě, kdy už mi došly nápady a nevěděla jsem, co dál. Jinak se omlouvám za chyby a někteří jste si toho možná všimli, ale zveřejnila jsem nový příběh a byla bych moc ráda, kdyby jste se na něj podívali. Votes a koment potěší. :-)Tak to už je asi všechno. * Klára *
P. S. Mám nový mobil a není na něm tamta hvězdička :'(