TEN, CO SE NENARODIL

PLÁČ

Loudám se... jdu ze školy a loudám se. Vlastně už jsme skoro doma... Domů jsem jela raději autobusem, protože teď mi vůbec nevadí, když přijedu domů o něco později, alespoň si pročistím hlavu. Už mě zase napadá, že s tou školou seknu. Spolužáci se mi smějí, nadávají mi a já jsem z toho nešťastná. Doufala jsem, že na střední škole to bude jiné... mýlila jsem se...
Už stojím před naším činžákem, opírám se o kamennou římsu a čekám na sestru. Jmenuje se Elis a je jí 12 let. Jsme jako každé dvě sestry, ale přesto je na nás něco jiného. To ona je ta '' starší ''. Jistě, je to zvláštní. Doopravdy jsem starší já, dokonce o 5 let, ale když se to tak vezme, je starší ona. Pomáhá mi. Ráno mi plete cop. Odpoledne na ni čekám před domem a večer mě ukládá do postele a dává mi pusu na čelo, na dobrou noc. Také mě uklidňuje, vždy, když se mi stane něco zlého ve škole. Takže vlastně mě uklidňuje každý den. Miluju ji víc, než cokoliv jiného na světě.
Ještě chvíli tam takhle postavám, ale potom ji uvidím. Ona mě spatří taky a na tváři se jí rozlije tak krásný a upřímný úsměv. Nevím, proč se tak usmívá, vždy, když mě spatří. Já bych se takto na mě nejspíš nikdy neusmívala. Vždyť jí přináším jenom problémy. Stará se o mě, přitom by to mělo být naopak. Už máme jen matku, ale moc to tak nevypadá. Pracuje, aby nás uživila a také si dává za vinu to, že mě porodila a já mám prý kvůli ní ty problémy... já ale vím, že za to nemůže a tak mě strašně mrzí, že ona si myslí, že ano. Podle mě, by byla radši, kdybych se nenarodila... Jednou jsem to řekla Elis. Nejdříve ji to překvapilo, pak se rozzlobila a dokonce na mě křičela, abych tohle už nikdy před ní neříkala, ale potom se rozbrečela a objala mě. Naříkala a opakovala pořád dokola.: ,, Co bych si bez tebe počala? '' To já ale věděla moc dobře... měla by méně starostí a byla by šťastnější...
Bydlíme ve čtvrtém patře. Není tu výtah, takže musíme po schodech. Není to pro mě až takový problém, ale nesmím se dívat dolů. ,, Nemáš závrať? '' otočím se a vidím pár schodů pode mnou Elis. ,, Ne, jen... jen už chci být nahoře. '' odpovím jí a soustředím se zase na stoupání. Nechápu, že jí to žádný problém nedělá. Ufff. Udělám poslední krok a svalím se na zem. No, takhle to mám každý den. Můj život je vlastně jenom o tom, abych překonávala různé překážky. Tak to má nejspíš každý, ale já jich mám ještě víc.
Sedím u stolu a přemýšlím, tedy dělám si úkoly. Né, že bych si s tím nevěděla rady, prostě jenom přemýšlím. Už mám zase ten pocit. Už to na mě zase přichází. ,, Nebreč! '' přikážu si. ,, Říkala si něco? '' slyším Elis, jak na mě volá z kuchyně. ,, Nerozuměla jsem ti. '' Asi jsem to řekla nahlas. To jsem nechtěla. ,, Ne, ne, to nic. '' začíná se mi lámat hlas. ,, Loreen? '' vykoukne z kuchyně. Sklopím zrak, aby na mě neviděla. Mám ráda, když se mě snaží uklidnit, ale dnes to opravdu nepotřebuji. ,, Loreen? Děje se něco? '' zkusí to znova, tentokrát o něco hlasitěji, jakoby si myslela, že jsem ji neslyšela. ,, Ne, co by se mělo dí... '' ani to nedořeknu a už... ,, Vlastně jo. '' vychrlím ze sebe dřív, než se spustí ta vlna pláče. Přiběhne ke mně a začne mě uklidňovat. Slzy mi stékají nejdříve po tváři, po bradě a nakonec se rozpijí na její blůzce. Kéž bych se nenarodila. Nemusela bych čelit všem těm životním nástrahám. Elis by byla šťastnější a já bych si nepřipadala, jako malé ubulené dítě. Vím, že si to o mně hodně lidí myslí, ale z části za to opravdu nemohu...

Ahoj všichni, tak co, má tedy cenu pokračovat? Omlouvám se za chyby. Jestli budete chtít, abych pokračovala, tak teď o Vánocích budu přidávat nové kapitoly častěji. ☆ Klára ☆

■ only 8 days ■