TEN, CO SE NENARODIL

KLUK Z PLAKÁTU

Nastupuji... jsem v podzemí a právě nastupuji do metra. Hádejte co... je tu zase prázdno! Jdu si sednout na své oblíbené místo. Je to místo hned vedle prostředních dveří. Sedám si sem vždycky, tedy, když je tady volno, protože kdyby vypukl požár, chci být blízko dveří. Ano, už myslím zase na nejhorší... Ze školního batohu si vyndám knížku, kterou stejně zase po chvíli uklidím. Nemůžu se na to soustředit. Začnu si prohlížet ty reklamy. Celý vagón je jich plný... plně polepený. Dokonce i ty plastové okna jsou polepená a jsou do nich vyryté různé nápisy. Nerozumím jim a nechápu, proč ty okna někdo takhle ničí. Zrovna odjíždíme z nějaké zastávky. Nestihnu zareagovat a vůbec se tedy neorientuji kde jsem. Tak kde? Zrovna, když se snažím si vzpomenout, kde jsem byla na té minulé zastávce, ozve se tradiční hlášení. ,, Prosím, uvolněte výstup a nástup, dveře se zavírají. '' aha, tak tohle ale není ono... ,, Příští zastávka Westimerské nádraží. '' to je ono. Takže já vystupuji až přespříští zastávku. Ještě si tady chvíli posedím.
Uteče to opravdu rychle, přece jenom jsem v metru. Pomalu se začnu zvedat. Ještě nejsme ve stanici, ale chci být připravená. Nerada stojím, strašně to se mnou cuká. Snažím se nemyslet na tu tmu, která panuje za těmito dveřmi. Naštěstí mi v tom pomáhá plakát, na kterém je nějaký kluk. Žádný nápis, žádné vysvětlení, prostě jenom fotka nějakého kluka, nejspíš v mém věku. Dívám se na ni jen proto, že mě uklidňuje. Není nijak zvláštní, vtipná... Vlak začne brzdit. No konečně! Přijde mi, že v okně jsem už zahlédla i světlo. Možná to byl jen odlesk, každopádně už se blížíme do stanice. Z ničeho nic se leknu. Něco v hlavě mi říká, že tu je někdo se mnou. Nenápadně se otočím. Nechci dělat planý poplach, ale jsem ve všem strašně opatrná a nedůvěřivá. Někdo mohl nastoupit už předtím a já si ho jenom nevšimla. Ne, nikdo nikde. Obrátím se zpět. Koukám se přímo před sebe. Do těch průhledný dveří. Kdyby byl někdo za mnou, uvidím ho, jako ten odlesk. Stojím a čekám a nic se neděje. Metro pořád nezastavuje a za mnou naštěstí nikdo nestojí.
Právě vyjíždíme z toho strašného tunelu. Jak já jsem ráda. Náhle se ozve.: ,, U Westimerské školy. '' v tu chvíli mi spadne kámen ze srdce. Čekám kdy se začnou otevírat dveře. Přesně ve chvíli, kdy se opravdu začnou otevírat, tak... tak... přísahala bych, že ten kluk na té reklamě na mě mrknul. Zděsím se a jen co se pootevřou o něco víc, už vybíhám pryč. Ještě se stihnu ohlédnout, jestli náhodou nemám halucinace, když v tom do někoho vrazím. Otočím se a vedle sebe vidím nějakého pána. ,, Promiňte. '' špitnu a začnu se zvedat. ,, Kam pak?! '' chytne mě za kabát. ,, Promiňte. '' zopakuji. Nevím proč, ale to ho rozzuří. ,, Ty pipko, odkdy se naráží do lidí?! '' ,, Promiňte, ještě jednou se vám omlouvám. '' řeknu mu zřetelněji a vysmeknu se z jeho sevření. Když vybíhám po schodech nahoru, slyším jak na mě pořád křičí. Ani si to neuvědomím a už jsem nahoře. Asi bych mu měla poděkovat, díky ze strachu z něho jsem překonala jiný strach. Začnu znovu uvažovat o tom klukovi. Výčitky svědomí a strach z toho pána už pomalu doznívají a já si konečně uvědomuji, co jsem viděla. Opravdu na mě ten kluk mrknul, mám snad halucinace, nebo jsem po té srážce utrpěla otřes mozku?

Ahoj, líbí se vám to? Můžete mi napsat, jestli by jste na tom něco změnili, nebo vaše představy, jak by se to mělo dál vyvíjet. Omlouvám se Vám, že mi trvá déle, než vždycky přidám další kapitolu, ale já to ještě nemám vymyšlené dopředu, začnu vždy psát, když mě napadne něco nového. :-) ☆ Klára ☆

■ only 5 days ■