TEN, CO SE NENARODIL

VNITŘNÍ HLASY

Sedím a přemýšlím... sedím na židli u nás v kuchyni, popíjím horký čaj a přemýšlím. Malém si opařím jazyk. Dneska jsem opravdu mimo. Po tom, co jsem viděla, nebo si myslím, že viděla dnes ráno, jsem úplně vygumovaná. Pohled stáčím k nástěnným hodinám, které visí na zdi. Za pár minut bude čtvrt na tři, Elis by měla být za chvíli doma, nebo ještě neměla? Nemohu si vzpomenout, co je dnes za den, snad úterý, nebo že by středa...? Jsem strašně líná se zvednout, ale potřebuji zjistit, co je dnes za den. Už jsem skoro u kalendáře, když v tom slyším cvaknutí zámku a potom ještě jedno. Vstupní dveře do našeho bytu se pomalu začnou otevírat. Vypadá to děsivě, nikdo totiž nevchází dovnitř. ,, Loreen? '' slyším ten krásný, zpěvavý hlásek Elis, který zní v tuto chvíli překvapeně. ,, Elis? '' odpovím jí na otázku otázkou. ,, Loreen! '' slyším už radostný hlas mé malé sestřičky a poté už jenom kroky a další cvaknutí dveří. Už stojí přede mnou v celé své kráse a s vykulenýma očima. ,, Co tu děláš? Proč si na mě nečekala před domem? Nemotá se ti hlava? '' její otázky mě zastihnou zcela nepřipravenou. V tu chvíli mě nenapadne nic lepšího, než...: ,, A co takhle pozdravit? Slušné chování Vám asi nic neříká slečno?! '' chytne se za pusu. ,, Omlouvám se. '' hlesne a vypadá, že ji to opravdu mrzí. Začnu se smát. Dneska už je toho na mě fakt moc!
Ležím v posteli a snažím se usnout. No, popravdě jsem to vzdala už asi před půl hodinou. Nejde mi kvůli tomu klukovi usnout. Elis jsem nic neřekla. Bylo to těžké utajit, před takovou zvědavkou. Řekla jsem jí, že se mi zase ve škole smáli a ona tomu naštěstí uvěřila. Nejspíš to ale byla pravda... dneska jsem si jich totiž vůbec nevšímala. Vlastně jsem si nevšímala nikoho.
Ale teď zpátky k tomu klukovi. Trochu se bojím, že se mi to jen zdálo, snad nemám opravdu halucinace. Na druhé straně se zase bojím, že jsem opravdu viděla, že na mě mrkl. Nikdy jsem nevěřila na nadpřirozené síly, duchy, víly... ale tohle vypadá opravdu zvláštně! Teda... je... to... zvláštní... Sakra, vzapatuj se! Loreen! Přijde mi, že se ve mně perou dvě malilinkaté Loreen, myslím, že se jim říká vnitřní hlasy. Jedna říká, že duchové, víly, nikdo z nich doopravdy neexistuje. To se ti jen zdálo... jo, tak to je ten horší hlas, ten mi jasně říká, že mám halucinace. Ten druhý zase, že jsem se nezbláznila, že jsem jasně viděla, že na mě ten kluk mrknul... to je nejspíš ten lepší hlas. Podle mě mají pravdu oba, fakt jsem viděla, že na mě mrknul, ale blázen přece nejsem, nebo jo? Doufám, že ne... Konečně! Pomalu se mi začínají zavírat oči, přepadá mě únava a já se ještě stačím zachumlat do peřiny a už spím...

Ahoj všichni, líbí se to ještě někomu? Omlouvám se za chyby. Už nevím, co Vám napsat... Vaše ☆ Klára ☆ :-D

■ only 4 days ■