TEN, CO SE NENARODIL

CO TO? NIC?!

Kráčím... jen, co jsem nastoupila do metra, začala jsem pochodovat z jednoho konce na ten druhý. Nebo, abych byla přesnější, tak z jednoho začátku na druhý konec. Ráno mě dost naštvalo, když jsem zjistila, že o té reklamě jsem zatím vůbec nic nezjistila. Vím, že to nemuselo nic znamenat, ale jak už jsem říkala, jsem hodně opatrná a nedůvěřivá a i každá maličkost mi nedá spát. Připadám si jako Sherlock Holmes. Vlastně už mi jenom chybí ta jeho lupa, kabát a čapka, kterou nosí na hlavě a v ústech má dýmku. Připadám si blbě. Jo, jo, nikdo tu zatím není, ale stejně jako včera, mám pocit, nepříjemný pocit, jako kdyby mě někdo sledoval. Zvednu hlavu a podívám se na ten druhý konec. Když se budu jen upřeně dívat do země, nejspíš nic nevykoumám. ( a jestli je tu někdo se mnou, dávám mu tím prostor k tomu, aby mě ze zadu přepadl ) Ale kdyby to byla třeba nějaká vražda, to by bylo něco jiného. Na zemi by mohla být krev... Teď ale zpátky k danému tématu. Měla jsem pravdu. Na zemi nic není, ale na jednom okně, tam až úplně vzadu se něco leskne. Myslím, že zase nějaká reklama. Spíš tamta reklama. Ano, je to ona! Jenom tam není ten kluk, ale holka. Jak jsem včera o tom dost přemýšlela, trochu mi z paměti vyklouzlo, jak ten kluk vypadal. Vím jistě, že to ale byl kluk a ne holka. Až na tu změnu osob, je ta reklama, nebo spíš plakát, úplně stejný, jako ten včera. Napadne mě, že bych si ho mohla vyfotit. Vytáhnu si mobil z kapsy a snažím se ten plakát nějak hezky vyfotit, hlavně aby tam ta holka byla pořádně vidět. Snažím se, ale nějak to nejde. Vůbec to nejde! Nevím co s tím mobilem je, ale ta holka tam vůbec není vidět. Jedna reklama je ještě támhle. S mobilem v ruce k ní pomalu dojdu. Prohlédnu si ji nejdřív. Jak jsem čekala, je zase úplně stejná a je tam dokonce i ta samá holka. Odemknu mobil a zkusím to znovu. Zase nic. Nic tam není vidět. Zkusím změnit úhel. Nic. Nebo je tu moc málo světla. Nic. Odlesk! To bude nejspíš ono. Zkusím to znovu, ale tentokrát se otočím tak, aby jsem tam ten odlesk neměla. Podívám se na displej na mobilu. Nic, nic a zase jenom nic! Přijde mi to divné. Tak snad bude ten plakát někde venku, třeba na sloupu. Tam bych si ho snad bez potíží mohla vyfotit!
Metro přijede do stanice. Otevřou se dveře a dovnitř se nahrne spousta lidí. Většina jsou důchodci. Ale ne! Jako poslední do metra vchází některé děcka z mojí třídy. Některým bude vlastně brzy osmnáct. To by se jim asi moc nelíbilo, že jim říkám děcka. Všimnou si mě, ale nechají mě napokoji. Jsem docela zmatená. Asi bych měla být ráda, ale já už si na to každodenní nadávání docela zvykla... Jdu si sednout. Ještě by jsi mysleli, že jsem divná, kdybych tam zkoumala pořád ten plakát. Vlastně, to, že jsem divná si myslí už dávno, ale abych pro ně nebyla ještě divnější. Pro dnešek jsem svůj úkol splnila. Už jsem o krok blíž k cíli!

Ahoj všichni, tak tedy včera jsem Vám sem psala, jak jsem strašně ráda, že se to někomu z Vás líbí, ale nečekala jsem, že tak moc. Přibylo ohromně moc lidí, co tento příběh četlo a ještě asi 10 dalších votes! ^_^ Neberte to, že se nějak chlubím, ale já jsem opravdu nadšená! Tak teď ale, abyste si neřekli, že Vás to už nebaví. :-( Doufám, že si to neřekněte. :-) Jinak se zase omlouvám za chyby. ☆ Klára ☆

■ only 2 days ■